ne navždycky, jen do konce týdne

protože zítra, hned jak ve fabrice vypnu mašinu, valím směr Sázava, navštívit na chatě kamarádku Lidu a její rodinu a rád bych tam tam dojel dřív, než bude úplná tma.

Lida je dáma vybavená naprosto geniálním sebedrtivým smyslem pro humor, manželem nesoucím statečně její dominanci, pubertální dcerou a donedávna králíkem, který vypadal, že přežije zbytek rodiny. Poté, co byl ustájen na koňské farmě, si to ale nějak rozmyslel a odebral se do věčných lovišť.

Králíka nahradil pes, čerstvě odstavený a vyžadující výchovu. Pokusím se Lidě nějak naznačit, že si záměnou králíka za psa ve svém malém bytě moc nepolepší, zejména když jde o plemeno dorůstající neobvyklých délek. Obávám se, že to bude marné – po léta jsem slýchal, když pohlédla na našeho Buflíka, větu "Já chci pes…" Tak teď to má.

Lida zažívá neobyčejně třeskuté příhody s neobyčejnými lidmi. Nevím, jak je to možné – mně se za celé desetiletí nepřihodí to, co Lidě za týden. Kdyby to byly jen zážitky ze zaměstnání, dalo by se tomu rozumět, protože s různými existencemi přichází do styku profesionálně. Ale kolik se toulá (podle Lidy) po běžné pražské ulici zločinců, potencionálních vrahů, houmlesáků a zlodějů kopacích míčů, je naprosto neuvěřitelné. Přitom polovina z nich má snahu s Lidou komunikovat a zhusta tak učiní. Možná je to jen neobvyklá schopnost, vidět bizardnosti tam, kde jiní vnímají jen šeď, rozhodně je to ale setkání, na které se těším.

Lida vlastní malou chatičku v obrovské kolonii, dost vysoko nad řekou, aby tam nedosáhla povodeň. Už několik let plánuje její přístavbu a dostavbu. Chápu, že se jí už příliš nechce chodit na záchod přes půl zahrady a pro vodu přes celou, s výjimkou deštivých dnů, kdy nádobu stačí postavit pod vhodné místo, kde kape ze stropu. Ale ta chata má ale úžasnou atmosféru, na které se za těch nejméně dvacet pět let, po které tam občas jezdím, nic nezměnilo. Počínaje úžasnou zásobou detektivek v knihovně, přes rádio z poloviny minulého století až po sošku Iljy Muromce na speciální poličce na stěně. A ta by přestavbou zmizela. Pojedu, pobudu, budu vychutnávat a nasávat atmosféru míst, kam Pražáci hromadně prchají koncem týdne, a budu doufat, že pokud to má být naposled, tak mi aspoň zbyde trvalý otisk na duši.