V pátek jsem vyrazil přímo z práce směr Sázava.

Trochu mě rozhodilo, že jsem jel skoro celou cestu proti větru, a ještě více, že jsem zvolil úplně nevhodný nápoj – ledový čaj, který je sice sám o sobě dobrý, ale po pár desítkách kilometrů ve vedru začíná působit jako spolehlivý tlamolep. Následkem toho jsem po čtyřech hodinách musel jízdu přerušit a koupit si u pumpy něco na odtrhnutí čelistí od sebe. Těsně před cílem jsem to ještě spláchl jedním pivem Na Marjánce.

Hospoda Na Marjánce je naprosto unikátní podnik. Má nepřekonatelnou atmosféru – schází se tu cyklisté, jezdci na koních, motorkáři, turisté s baťůžky, vodáci uvazují lodě přímo pod ní. Zbytek hostů jsou chataři, co to všechno sledují a rejsní. Když si jdete k pultu koupit jedno pivo, máte ho natočené dřív, než vyklepete dostatek drobných. Hotovku vám přinesou za pár minut, minutku – s ohledem na počet hostů – ve velmi slušném čase. Sortiment je takový, že si vyberete a nemusíte hodinu listovat nesmyslnými seznamy nesrozumitelných názvů, které obvykle stejně reprezentují tři druhy jídel, jen v různých variacích. Venku se sedí pod obrovskými a úplně zdravými kaštany, i v poledne v příjemném chládku. Obsluha je mladá, blesková, ochotná a usměvavá. Za rohem je téměř nepřetržitě otevřený krám se všemi základními potravinami po celý víkend.

Na chatě jsem si potřásl rukou s Lidou, chotěm Lumčou a dcerou Laňkou. Současně jsem byl představen fence Fati, která působí dojmem křížence baseta, drsnosrstého jezevčíka, bígla, foxteriéra a skokana zeleného. To poslední proto, že ji neustále přitahovalo jezírko s leknínem, kterým přes řev novopečených majitelů několikrát proběhla. Otevřeli jsme nějakou tu láhev s chutným obsahem a s Lumčou do půl třetí rozjímali o životě.

109 km, průměr 22,67 (s plnou bagáží a proti větru), max. 56,1.

V sobotu jsme řešili jediný náročnější úkol – spravit Laňce píchlé kolo. Zbytek dne byla nehorázná pohoda. Odpoledne dorazila Berka a rozebírali jsme možný vodácký výlet příští týden. Sázava měla mírný nadstav a ubíhala nádherným lehkým klusem. Večer jsme kromě konzumace dali něco hudby a zpěvu a uložili se v poněkud rozumnější hodinu.

Nedělní ráno nás zastihlo už o půl desáté u snídaně. Tvrdil jsem to co tvrdím už dlouho – že chození na houby brzo ráno je zlozvyk senilnějící starší generace, co už nemůže dospat a zároveň má na houbaření dost času. Vyrazili jsme proto před polednem a nebyla to chyba – dvaapadesát bílých hřibů (o jiné havěti nemluvě) snad nebyl špatný výsledek na čtyři hledače.

Kolem čtvrté bych měl nejpozději vyrazit, abych dojel domů jakž takž za soumraku. Berku ale v lese chytla tak šílená migréna, že jsem ji při návratu z lesa musel vystřídat v řízení, byť sám bez řidičáku. (Trestat se ale na rozdíl od Husáka nebudu, protože nepřítomnost kusu papíru a plastu určitě bezpečnost silničního provozu nenarušila.) Odpoledne prospala na chatě, zatímco já jsem si za ni dával Na Marjánce zmrzlinový pohár, a zpáteční cesty už byla schopna. Ve čtyři začalo pršet, takže jsem kolo složil do kufru a vyčkávali jsme na návštevu další naší společné kamarádky. Ta dorazila se synem a psem, určeným k aportování kachen. Ten si cvičně několikrát proběhl jezírkem s lekníny a pak už jsme se raději poroučeli.

Fotoreportáž bude následovat.