..

Je tu pomalu první máj, který mi v letech mnohem, mnohem mladších nezaváněl láskou, ale chrousty. Jednou za čtyři roky jich bylo několikanásobně víc a protože jsem bydlel na kraji velkého parku, sklepávání chroustů patřilo k oblíbeným zábavám a tu zvláštní vůni stráveného javorového a dubového listí, tu cítím dodnes.

Takže když jsem na nedělního vyjížďce uviděl prvního přejetého, hned jsem začal pátrat, kde jsou, a byli tam!

Chroust obecný (Melolontha melolontha L.) je dnes už skoro vzácný tvor, díky chemizaci zemědělství a betonizaci krajiny. Daleko častěji můžete v přírodě vidět chroustka letního (Amphimallon solstitialis L.), který je ale menší a taky se vyskytuje později, většinou v červenci. To, že je chroustů jednou za čtyři roky víc než obvykle, souvisí s dobou jejich vývoje a že je to vždycky v přestupný rok, je úplná náhoda. Larva (ponrava) si prostě pod zemí čtyři roky hlodá, pak se zakuklí a za odměnu si může na týden na týden dva vylítnout na svět. Pak skončí v lepším případě přirozenou smrtí, v horším se rozbije o přední sklo auto (v lepším horším případě je to aspoň Volvo, BMW nebo dokonce Kuguár) a v nejhorším horším případě ho sezobne slepice. Taky může skončit uvázaný na niti, ale vzhledem k tomu, že dnes děti snad už na povinná dopolední představení s učiteli do kina nechodí, je to už málo pravděpodobné.

No, chroustům to nezávidím. Být čtyři roky ve tmě, vystaven nebezpečí vyplavení, vymrznutí, sežrání krtkem, v Japonsku i zemětřesení, a za to všechno se pak moci tak krátce prolítnout, to bych si asi vyčítal, že jsem se nereinkarnoval do nějakého dokonalejšího živočicha. Ale lepší se proletět jednou než nikdy.