Snad jen krátkodobě

V poledne jsem dnes vyrážel na oběd za největšího lijáku. Pro tyto případy mám ve skříni speciální deštník typu "darované ochraně na díry nekoukej". Vyšel jsem a vystřelil, naslepo, v pohodě. Po cestě se mi několikrát neplánovaně stáhl, k pobavení protijdoucích, ale cestou zpátky už jsem věděl, kam ty prsty strkat nemám.

Před vstupem do budovy bylo ale třeba zařízení složit, a to byl ten ne kámen, ale zdroj úrazu. Prostě jsem ukazovákem zavadil o jakýsi nepříliš začištěný plíšek a přivodil si vryp. Pak mi bylo něco podepsat; protože se jednalo o pravou ruku, podepisoval jsem prakticky vlastní krví.

Za chvíli přišla návštěva, cosi nabízet. Odmítnul jsem a ukázal názorně, jak krvavé peníze by nás ten nákup stál.

Další návštěva byla vítaná, taže jsme se téměř pokrevně sbratřili.

Všichni už odešli a já se začal připravovat na stěhování, které vypukne zítra a pozítří. Otevřel jsem několik skříní a začal z nich tahat kostlivce. Jeden z nich byl s druhým velmi pečlivě přišit kancelářskou sešívačkou. Protože kostlivci v páru do stoupy nesmí (mohli by se proplést žebry a zablokovat pístek, možná i místek), separoval jsem. Jeden drátek se oddělil od kostlivce a sdružil s mým ukazováčkem. Levým.

Snad tam nestáli už od poslední morové epidemie, to abych se jinak bál ještě nákazy chorobou, kterou už moderní medicína ani nezná.

Přišel jsem domů a Berka praví: "Dáš si hemenex?" Vajíčka můžu, kdykoliv a kdekoliv, takže jsem projevil souhlas. Chvíli sleduji přípravy, ale nějak se mi nezdálo, že vidím samá ex a žádnou hem. Vznesl jsem mírný protest a bylo mi doporučeno, ať si nakrájím cibuli. Uchopil jsem bobuli, očistil, naporcoval a uchopil mezi zraněná bříška (prstů, ofšem). Hrozný zážitek.

Takže jsem teď efektivně téměř analfabetní, protože plochy určené ke styku s blogosférou mám zjizveny a rozleptány. Ale zarytý blogger si poradí. Tenhle článek jsem napsal jazykem a tím … palcem u nohy!