Prodloužený víkend vlevo

Není problém pochlubit se povedenými fotkami, to dokáže každej blbec. Pochlubit se nepodařenými, to chce odvahu a celého chlapa!

Naše Starší končí čtvrtletní stáž a zjistila, že zatímco v září odjížděla s jedním plným batohem, dnes už jí pomalu nestačí dva. Rozhodli jsme se tedy s Berkou spojit příjemné s užitečným, pomoc bližnímu s pomocí od bližního, nabídku letenek za 158 Kč s možností bezplatného ubytování a nemohlo nám vyjít nic jiného, než předvánoční cesta za Kanál.

Náhodou mi stejný den do Šalinína vyšla i služební cesta, takže Berka musela dorazit pomocí vlastních navigačních schopností. Naštěstí i přes rady domorodců nakonec jela správným směrem a shledali jsme se za zády policejní kontroly.

Řidič autobusu z letiště nevzbuzoval důvěru. Hodil krosnu jakési Japonky na Berčin batoh s vanilkovými rohlíčky a lineckými kolečky, všechny nás důrazně vyzval, abychom se připoutali, zapnul GPS, sedl si na podivné místo a vyrazil do ulic po špatné straně.

Jízda byla nicméně plynulá a hned první a jediná zastávka byla na Baker Street, přímo proti muzeu Sherlocka Holmese. Byl jsem nadšen, ale bez fotoaparátu, takže jsme nemohl vytvořit další zkažený snímek.

Starší nás čekala na nádraží Victoria, vybavila jízdenkami na MHD a odvezla xobě "domů". Cestou jsem zaznamenal hospodu s velkolepým názvem "U Vévody z Wellingtonu" (fotka) a domáhal jsem se zastávky za účelem zkoumání zdejší páteční hospodské atmosféry. Pajzl čímsi kysele smrděl, vnitřek obsahoval stojící motocykl, pohozené kolo, dvě plastové laně, nafukovacího Santu a řadu dalších kýčovin. Osazenstvo lokálu vypadalo přeqapivě evropsky,ale stejně jsme raději vycouvali a pokračovali do bytu, zaplněného Italy a Španěly.

Sobotní ráno bylo svěže slunečné. Když jsem zjistil, že vystupujeme ve stanici Cutty Sark, byl jsem k neudržení. Slavný clipper ale momentálně vypadá takhle: Zamířili jsme na jediný kopec v okolí, ten s observatoří v Greenwichi. Díky tomu máte možnost prohlédnout si jedinečné foto: nula stupňů západní i východní délky, téměř nula stupňů Celsia a jakýsi blogger s nulovým tvůrčím potencionálem.

Pod observatoří je ještě námořnická kolej s krásnou kaplí a hlavně Maritime Museum. Prý největší svého druhu na světě, ale nevím, možná se domorodci jen taqytahují. Muzeem probíhal Neptun s trojzubcem, oděný do umělých řas, a mluvil hlubokým hlasem na malé děti. Na lodním můstku jsme si mohli na simulátoru vyzkoušet přejet lodí topícího se plavce a jiné atrakce. Taky je tam stavitel lodí, jako živý.

Pak jsme zamířili z předměstí do centra. V nákupních pasážích bylo pěkně živo a přeqapila nás asi čtyřicetimetrová fronta rodičů s malými dětmi, ukončená takovouto boudou.Část fronty si představte na místě hlavy náhodného kolemjdoucího. Vevnitř se snad dávaly dárky za básničku či co, u nás je to přece jen pohodlnější, když Mikuláš přijde až do domu.

Procházíme po Oxford Street a konečně chápu, co znamená slovo "crowded". Proti očekávání jen menšina lidí jde vlevo, větší polovina se prodírá vpravo a dav je značně hustý. Uvolňuje se až na rohu Hyde Parku, kde Starší potkává svou americkou kolegyni z práce a chvíli s ní konverzuje, jde parkem s námi.

V "řečnickém koutku" stojí jen jeden chlap na bedně od piva a mlčí. Ani jsem si ho nevyfotil a napravil to až na zpáteční cestě z jedoucího busu, takže opět nepovedené.

Procházíme do Kensingtonských zahrad, kde jsou mimořádně drzé a dynamické veverky. Jedna mi vylezla až do půlky stehna.

Nad Kensingtonským palácem se začíná stmívat.

Za parky je oblast muzeí. Chci do technického (Science Museum). Ve větší části expozice je šero a místy až přeexponátováno, jako třeba tyto regály narvané leteckými motory.

Pak je tady model střely V2, velitelský modul Apolla 10, formule, se kterou havaroval Mika Hakkinen v rychlosti 207 mil za hodinu a odešel po svých a spousta dalších věcí. Nejzajímavější jsou hejblátka, kde si můžete třeba zkusit, jestli šlapáním vyvinete dost energie třeba pro provoz televizoru. Nevyvinul jsem, protože zařízení bylo vyvinuto pro mladší experimentátory a pro údery koleny do zubů jsem nemohl vyvinout větší úsilí. Starší potkává dvě své španělské kamarádky a chvíli s nimi konverzuje. Jednu z nich přijeli navštívit rodiče. Ruku jim podáme, debaty se zdržíme.

Na závěr ještě večerní procházka, takže vám můžu ukázat třeba kousek Westminsterského opatství.

Nebo vnitřek dabldekru.

Pouť s kolotoči na Leicester Square, nebo stromeček na Trafalgal Sqare, v pozadí pozadí admirála Nelsona.

Downing Street byla uzavřená mříží a obsazená policajty. Po procházce trochu vyhládlo, zabočili jsme do čínské čtvrti a vybrali jednu nepřeplněnou hospůdku. Pro ukrácení chvíle vyběhl z obložení stěny jeden rus a chvíli se promenoval po stole, než jsem ale nastavil na foťáku režim makrosnímku, byl pryč…

Starší potkává na jednom rohu v Soho kamaráda svého bývalého spolubydlícího a chvíli s ním konverzuje. Začínáme mít podezření, že jsme jen nějaké nabubřelé vesnici. Ještě jsme zašli na jedno pivo a pokusil jsem se zachytit atmosféru večerního pubu, jak jinak než neúspěšně…

V bytě je trochu přeplněno, spolubydlící jižních národností měli podobné nápady a pozvali si své druhé polovičky, takže nás tam bydlí jedenáct. Při tomhle provozu a všech zdech a stropech, natřených neprodyšně jakýmsi emailem, není divu, že se tu daří plísni.

V neděli jsme usoudili, že už město známe jaxvé boty, a vyrazili na vlastní pěst. Vystoupili jsme u pevnosti a přešli Tower Bridge, obalený v igelitu.

Za mostem kotvilo cosi jako Aurora.

Nakoukli jsme na mši do jednoho chrámu (Southwark Cathedral) a prohlédli si Zlatou laň, na které sir Francis Drake objel celý svět – bohužel je to jen replika, s mříží na vstupním můstku a ještě se mi jí vešel jen kousek.

Po lávce, nazvané hrdě Millenium Bridge, jsme přešli na druhý břeh, obešli katedrálu svatého Pavla a hledali metro směr muzea. Dnes mířime do přírodopisného (Natural History Museum), kde lze zažít pravé zemětřesení včetně pytlíků mouky, padajících z regálu v hokynářství. Autor se nechal vyfotit u dvou objektů, u nichž doufal, že bude patné, kdo na obrázku má vyšší inteligenci: u diplodoka a blbouna nejapného.

Dosť bolo vedy, je třeba myslet i na umění. Naštěvujeme ještě Národní galerii, přeskakujeme svaté a jdeme na plátna od 17. století výš. Ten van Gogh je stejně nejlepší.

V šest máme sraz se Starší před galerií (byla v Britském muzeu, podívat se na japonské a egyptské sbírky. To je podle mě blbost, na ty se podívám, až pojedu do Egypta nebo Japonska :-)). Ještě chvíli bloumáme předvánočními ulicemi. Prohlížím si zaparkovaná auta a přemýšlím, jakou bych si vybral značku.

Na trhu v Covent Garden si dáváme svařák a paelu (no já vím, měl jsem na ni radši jet do Madridu). pak už šup domů a tentokrát si Vévodu z Wellingtonu

nenechám rozmluvit a jdu sám na jednoho Guinesse. Dnes to tu smrdí o poznání míň, asi proto, že návštěva je mizivá. Vracím se do bytu, kde úpí přítelkyně italského spolubydlícího se zánětem močáku. Snažíme se ji přimět k návštěvě nemocnice, ale marně. Snad to přejde.

V pondělí už jen cestujeme – čtvrt hodiny pěšky, půl hodiny metrem, pět minut pěšky, deset minut čekání, přes hodinu a půl autobusem, dvě hodiny čekání, dvě a čtvrt hodiny letu, půl hodiny čekání, deset minut autobusem, necelé tři hodiny autem z Šalinína včetně vydatné večeře ve Formance, a jsme doma!

Domov opustila v sobotu Mladší, zřejmě velmi narychlo. Příkaz "stáhnout před odchodem topení" si vyložila jako stažení na nulu, takže je tu asi třináct stupňů. Topíme a těšíme se na fotky 🙂