po třech letech…

Po tříleté pauze jsme se znovu odhodlali nastoupit do vln Zuřivé Poštolky. Minule jsme se Starší utopili co se dalo a skončili potupně u ohrady s ofcemi. Starší letos jela pískat natahování hadic, Kapitánova dcera se prakticky přestěhovala do Syrečkova a manželky se svorně vymluvily na pečení koláčů na svatbu dcery dalších našich přátel. Kapitán ve středu zalepil prasklý kýl, já vyšťáral chybějící sedačky a byli jsme připraveni k singlové jízdě.

V sobotu ráno to v Pokoři vypadalo jako v mraveništi. Složili jsme lodě na trávník pod policejní asistencí

a šli s kamarádem Generálem ještě na jedno předstartovní. Nepovažoval jsem to za nejlepší řešení, ovesné vločky netvořily ten správný základ a cestou od výčepu jsem si ještě stačil podvrtnout kotník. Protože ale studený zábal byl dlouhodobě prakticky zajištěn, nebylo to nutné dál řešit.

Mezitím se řeka naplnila plavidly vesměs měchuřinové konstrukce tak, že se mezi nimi pomalu nedalo pádlo prostrčit. Mezi nimi obzvlášť exceloval raft s roztleskávačkami v sukýnkách a se zlatými vlasy; žádná z nich ale nevážila pod sto kilo a ráno se neholily v podpaží, ale na bradě.

Na prvním (přenášecím) jezu konstatoval Kapitán, že si přivázal konev ke špatném bortu, a jal se převazovat. Já zatím naskočil, že pojedu pomalu napřed. Na druhém jezu jsem vystoupil a prohlédl, kapitán nikde. Sjel jsem a zakotvil, Kapitán nikde. Koupil jsem si pečené kuře, což byla přeqapivě půlka ptáka, a snědl čtvrtku, Kapitán nikde. Až když jsem ze žalu zbaštil i zbytek, objevil se Generál. Dál už jsme se nezdržovali a plynuli vstříc dalším jezům a peřejím.

Dál už to šlo, překonal jsem i své trauma z Malé Tušilany a s chlapem na laně, číhajícím pod jezem na oběti, si jen pokynul. Pod Blamberkem lodí trochu ubylo, všichni asi zasedli někam k obědu. Kapitána trochu zdržel jeden zbytek stromu, trčící s proudu asi ve třetině řeky, ale chytli jsme všechno, dokonce i buřinku, na kterou je neobvykle hrdý. Dokonce byl i díky ní několikrát pochválen diváky z břehu, že “takhle má vodák vypadat”.

S klasickými laminátkami jsme byli mezi rozličnými nafukovadly opravdu nemnozí.

Další závažnější styčný bod byl u jezu v Řiticích, na začátku Oblouku. Generál a jeho parta vyfoukli vzducholodě a skončili před tím nejhezčím a nejtěžším. S Kapitánem jsme se domluvili, že se podívá, jak sjedu jez, pak na něj počkám, sjede taky a budeme pokračovat. Sjel jsem, zaparkoval ve vracáku a šel se podívat. Kapitán přehlédl moji Tydru, momentálně zablokovanou měchuřinami, a pádloval jak o život, aby mě dohnal, v domění, že jsem nepočkal. Provoz tady zase zhoustl a zatímco bublinám bylo skoro jedno, jak a kudy jedou, my se měli co otáčet, abychom proklouzávali mezi šutry a vyhýbali se uvázlým vorvaňům. Dobře to dopadlo a Kapitán přece jen ještě zastavil před posledním větším jezem.

Ačkoliv se Kapitán po incidentu se stromem odmítl převléknout, byl nakonec v cíli skoro sušší než já. Hořejšek vysušil po jogínsku tělesným teplem. Já měl nohy od kolen dolů mokré díky zákleku, od kolen až po břichu díky pár vlnkám, které i přes vysokou příď přeskotačily přes bort a při závěrečném přistávacím manévru jsem zajel do vody pravou rukou až po rameno. Největší překvapení ale byl po vystoupení pohled na pádlo – čtvrtina ho chyběla a netuším, kdy si ho řeka ukousla.

Zahřáli jsme se zmrzlinou, provedli svoz dopravních prostředků a korunovali čajem a zákuskem v místní cukrárně. Zavrhli jsme – ač vybaveni – nocleh v místním kempu a jeli k nám domů, opéct něco uzenin, popít něco grogu a pověsit lodě na hambalky, snad méně než zase na tři roky. Ale do té masovky už asi nepojedeme.