Důrazně varuji: nezanedbat!

Každý sportovní trenér vám řekne, jak je protahování důležité. Svlaům po předchozím zahřátí umožňuje vydržet následnou zátěž a posilovat.

Proto se snažím protahovací fázi neodbývat. Za tím účelem mám budík, který se ozývá po devíti minutách.

Na první zazvonění, přesněji řečeno spuštění rádia, se budím k duševnímu protažení, nechám si dozdát poslední sen a rozloučím se s duchy nevědomí. Na druhé zazvonění začínám protahovat svaly, lehce a mírně; zahřátý jsem za celou noc pod duchnou dostatečně. Přesto se stane, že přitom znovu usnu.

Na třetí zvonění zintenzivním pohyby natolik, abych další ztrátu vědomí vyloučil. To se prý hrozně vrtím. Čtvrté zvonění je už alarm, že by se mělo teda fakt vstávat, zpravidla už ale tou dobou bývám v kuchyni a šmejdím. Ještě mi zbývají v záloze asi čtyři signály, to by už ale bylo kvadrátní protahování (protahování protahování, matematicky protahování ^2, děkuji Kamiovi) a to si ve všední dny zas nemůžu dovolit.

Jinak je to ale o víkendu. Sobotní rána jsou pro mě životně důležitá, protože mi jednotlivé fáze neřídí hodiny elektronické, ale biologické. Účinek protahování pak znásobuje vnější prostředí – nejlepší je vlahý vánek, povívající záclonou a pořvávající práci venku. Druhý nejlepší je déšť bubnující vytrvale do střechy, tak jak se povedlo dnes.

Pokud ale trávím víkend někde v cizím prostředí, stává se, že díky protaženému večeru se zkracuje protahovací čas. Zejména, když před tím člověk třeba protáhne několika hospodami a a přijatým obsahem nabobtná tak, že má problém protáhnout se dveřmi.

No, už to nebudu protahovat. Přeji vám, abyste si každý den protáhli o čas na hezké protažení!