Podzimní splín

Někdy to na jednoho padne…

A stačí na to jeden deštivý den, návštěva maminky v odlehčovací péči, blízkých kamarádů, dumavá procházka zmáčeným lesem kolem zlatého kapradí, na místa, kde jsem se v mládí koupal uprostřed borových lesů, výhled na osamocený nocleh v rodinném sídle a strohá odpověď na nesmělý návrh…

Nemá to nic společného se skutečnou depresí, to fakt ne. Prostě jen splín, z toho, že ne vždycky věci jdou hezky a zpříma. Je potřeba občas se podívat pravdě do očí, že nejsem středem světa, ba ani že už se nepohybuji v soustředných kružnicích, ale kdesi si chaoticky poletuji, usměrňován jen potřebami svých nejbližších.

Naštěstí existují způsoby, jak se z toho dostat. Zavolat kamarádce ohledně příprav akce, která se mě osobně týká, uvařit si něco k večeři a pak jít na jedno. Cestou se zastavit na lávce nad mlžnou řekou, zachycovat světla protijedoucích aut a potichu si přitom mumlat „jsem Petr Vápeník, jsem Petr Vápeník“. Zejména když se původně předpokládaný rozměr konzumace trochu změní díky tomu, že v oblíbené hospůdce se do rohu vedle dveří narvalo sedm muzikantů, plně elektrifikovaných a ovládající repertoár typu Od Šumavy k Tatrám, od pr…le k játrám a dáma, sedící vedle jediné volné židle mi připomíná moji společnici z loňského country bálu.

Nedošlo to zase až tak daleko, že by deprese konvertovala do deprase. A co se nevyčistilo včera, to se vyjasnilo dnes.

Chcípnutí přežito

Na chcípnutí bylo a prý ještě bude.

Takže jsme z nejhoršího uvnitř.

Největším vedrům minulých dní jsem čelil odjezdem do jižnějších krajin a usilovnými pochody mezi řekami a rybníky. Nejhorší bylo přejít rozpálený Lágr od Žulnice k zimnímu stadiónu, kde asi zrovna chladili ledovou plochu, protože budova sálala tak, že jsme ji z bujnosti zbytečně oběhli dokola. Všechny čtyři dny prodlouženého víkendu jsem vymýšlel jiné trasy, než měl původně v plánu šéf zájezdu důchodců, a snad se mi tím podařilo zmírnit riziko přepálení nervových spojů. A protože jsem je absolvoval v nesmírně milé společnosti, bylo to vlastně potěšení. Došlo i na koupačku, ale v rybníce bylo nutno nasadit speciální plaveckou techniku, bránící opaření: Dělat tempa nikoliv zepředu dozadu, ale zespodu nahoru a ochlazovat se spodními vrstvami bahnité vody. V hustěji zarybněných nádržích nebylo řídkým jevem kopnout do kapra, který se chudák přišel nalokat k hladině trochy kyslíku.

Každý s horkem nějak bojuje, teď jsem si třeba přečetl krásně absurdní a pravdivý titulek, že s vedrem v domě nejlépe zatočíme zateplováním. V jiném článku fyzik vysvětluje, proč je na Sahaře nejlepší nosit černý kabát – vida, taky zateplování. Použitelný zimník doma nemám, proto jsem byl nucen začít s technickými opatřeními.

Zatím jsme všechny vyšší teploty přežívali v přízemí cihlového domu celkem slušně a noc se v ložnici pod plechovou střechou taky nějak dala vydržet (dobře zatepleno!). S ohledem na Starší, která u nás trávila poslední dny před porodem, jsem ale nakonec zaskočil do přilehlého Rohatého potoka pro mobilní klimošku, která po několika hodinách na chvíli teplotu v podkroví asi o půl stuně srazila. Na úplný finiš se ale Starší uchýlila k „druhé straně“ a posléze se vrátila domů, takže se budeme dále teplotně otužovat a těšit se na chladno. K čemuž nám dopomáhej kroupa.

Příroda si s extrémními podmínkami poradí sama. Tak například jedno mraveniště se rozhodlo přestěhovat do naší stinné kuchyně. Ač máme přírodu jinak rádi, vůči hmyzu v cukřence dokážeme být nesmiřitelní. Berka nasadila jako obvykle těžkou chemii, já vsadil na taktiku individuálního teroru – zamačkávání. Na tvrdém laminu linky to sice jde dobře, ty potvory se ale pohybují nesmírně rychle a na moje hubící postupy zareagovali zvýšením rychlosti přibližně na Mach 0,9. Přemýšlím, jak je urychlit ještě víc – bylo by zajímavé, zachytit mravenčí aerodynamický třesk.

Než jsem to dopsal, ochlazení je tady, tak ty nářky možná raději smažu.