aneb filipika proti petofilům.
Je mi naprosto jasné, že tím vzbudím odpor ke své osobě v už tak nepočetných řadách čtenářů a zejména čtenářek tohoto blogu, ale musím se přiznat, že jsem odpůrcem chovu domácích zvířat. Jako dítě jsem přes velké škemrání žádné neměl (pes by pradědečkovi rozhrabal pečlivě upravené záhonky a kočky pradědeček chytal do želez) a tak jsem se omezil na sbírání brouků a sadistické pokusy s mouchami a sarančaty. (Neříkejte, že jste taky netrhali nožičky a křídla, samozřejmě čistě z vědeckých důvodů.) Svým dcerám jsem dopřál nejprve dvě morčata; tento živočišný druh už nežije nejméně čtyři tisíce let jinak než v zajetí a měl by tedy být zvyklý. Za hezkých dní jsem jim dopřál výběh v ohrádce na trávníku. Chovatelství učinil dramatickým způsobem přítrž sousedovic vlčák (neměli jsme ještě plot). Pak následoval krátký pokus s osmákem degu, kterému nějak zplesnivěl ocas a pak už to on nebyl on, a nakonec mi kolegyně přinesla juniorního pekinéze nalezeného v zahrádkářské osadě a ten u nás vydržel asi třinácte let. Když jsem ho, neschopného vnímání, pohybu ani kontroly vyměšování vezl na veterinu, řval jsem jak snad nikdy jindy v životě. Stačilo.
Důvody mé pasivní rezistence:
Kočky jsou sice domestikované možná déle než morčata a mohou si (aspoň na venkově, v širším slova smyslu – v zástavbě se zahrádkami nebo poli a loukami) dělat co chtějí a žít přirozeným způsobem, ale právě v tom je problém. Vymlátí všechno ostatní živé v okolí a množí se nekotrolovaně. Zamezit se tomu dá odstraněním příslušných orgánů, ale pak už to není kočka/kocour, ale mrzák. Navíc prakticky všichni majitelé trpí nevyvratitelným bludem, že si ochočili kočku. Pravdou je pravý opak, kočka si ochočila majitele. Dobrá, tak snad ještě kocour, čím rvavější tím lepší.
Pes je fajn společník a místo čtyřnohé smečky si vystačí s dvounohými psy. Pokud ale nebydlíte ve čtyřgeneračním domě, kde je vždy někdo přítomen, nezbývá než vláčet svého chlupáče ve čtyřicítkách po pláži nebo nutit čivavu k výstupu po čerstvě narubaném štěrku. To mi je psa na dovolené fakt líto. Nedávno jsem byl svědkem toho, jak si ve třicetistupňovém vedru retrívr lehnul do horského potoka a odmítal pokračovat v túře. Ano, nemusí jezdit s páníčky; je možné zvířeti přivodit i traumatizující zážitek ve specializovaném zařízení, kde bude vystaven štěkací šikaně od mazáků a trávit většinu času v kotci.
Pominu větší domácí užitečná zvířata, jako koně, krávy, brav a ovce, která chováme z hladu, a přejdu ke stvořením menším. Ta je nutno držet v mezích klecí, voliérou, teráriem, bednou či čímkoliv, co připomíná jejich přirozené prostředí jen vzdáleně a zlomkovitě. O potřebě komunikace u sociálních druhů nemluvě. Pořád mám před očima dvě vodní želvičky, které soused topil několik desetiletí v teráriu asi 60×50 (na zimu je ukládal do sklepa). Taková krajta po spolknutí králíka sice vypadá spokojeně a obtáčí majitele jen velmi lehkými závity, jakmile si ale majitel lehne, má hada hned vedle sebe. Poměřuje si, jestli by se do ní už vešel.
Takže nechte prosím chovatelství na velkých a dobře prostorově situovaných zoologických zahradách a národních parcích a netahejte si tu havěť domů!
Technická poznámka: slovo petofil jsem si sám vymyslel, hlavou. Zřejmě neexistuje, Seznam nabízí jako nejpodobnější heslo Sándor Petöfi.
Za domácí zvířata jsem byl místy přechodně odpovědný, když moji rodiče odcestovali na dovolenou. Po návratu si ovšem všechna zvířata stěžovala na to, že jsem je přes veškerý kladný vztah k nim např. nepouštěl do domu a neprojevoval jsem jim svou lásku tak intenzivně jako domácí. Většinou říkám, že zvířata mám rád, a proto je nechovám.
No jsem prostě duše poetická!
Naprosto správný přístup k živočichům, chválím!
Mívali jsme kdysi kocoura venkovního, ale byl bohužel co do bojových dovedností dost nemožný, takže v bojové sezóně se pravidelně vracel v poměrně hrozném stavu… byl to věru smutný pohled.
Většinově s článkem velmi souzním. Obzvlášť nadměrné množství psů mě vytáčí – kdo není schopen psa vychovat, neměl by ho mít.
Možná jste mu měli dopřát nějaký kurs bojových umění, nebo aspoň neprokousnutelný obleček 🙂
Zajímavá úvaha. Osobně se mám na pozoru před každým, kdo říká: “Mám rád zvířata.” 🙂
Ale i já je rád mám, ale nemusím je proto věznit. Záleží na způsobu lásky.
Horší jsou ti, co říkají:
“Kdo nemá rád zvířátka, nemá rád lidi”
Zrovna nedávno mi kolegyně v práci říkala o hadovi, co si takhle přítulně lehal vedle své majitelky, která po konzultaci s odborníky zjistila, že jde o poměřování, jestli ji už zvládne zabít.
Jsem původně z baráku, kde žil vždycky pes a kočka ve vzájemným míru. Můj otec nikdy necestoval, takže se hlídání nemuselo řešit. V paneláku s námi žije jen křeček, jehož duchaplnost ale u toho aktuálního dosahuje do záporných hodnot.
Naštšstí se u křečků s velkou duchaplností nepočítá, nebo je spíše nežídoucí, jako u toho, co se u mých rodičů prokousal do bývalého komína a tím pádem se propadnul o patro níž do digestoře.
Ve světě (a už i v Praze) frčí kočičí kavárny.
Ve výčtu mazlíčků jsi zapomněl na ptactvo nebeské.
Ptactvo nebeské ani kuři domácí nejsou k mazleni příliš vhodní a věznit polétavce v kleci považuji za obzvášť nevkusné.