Náhodou jsem to trefil.

Vždycky v lednu se mi nějak podaří zblbnout cca 40 až 50 lidí myšlenkou, že září je nejlepší měsíc pro vysokohorskou turistiku. V průběhu roku jich pak tak kolem deseti odpadne, ale vstanou noví… putovníci. Seženu hotel či penzión o dostatečné kapacitě s přiměřenou cenou, zamluvím si u svého oblíbeného autodopravce adekvátní vozidlo a domluvím se s kamioňákem M., kdy si má vzít dovolenou a povýšit dočasně ze stavu přepravce beden do stavu přepravce osob. Cíl je v Rakousku, Itálii, Slovinsku, na Slovensku… Vyberu zálohy, zaplatím zálohu, vymyslím trasy, určím, kdo s kým má sedět a spát… Pak vyberu doplatky, objednám konečný počet lůžek a začnu se klepat, jaká epidemie letos na poslední chvíli přijde.

Jezdíme kolem půlky září. Někdy a někde jsou už tou dobou posezónní ceny, ale taky zavřené hospody a nejezdící lanovky. Většinou se ale dá spolehnout na počasí, že si nebude vymýšlet nesmysly, bouřky a záplavy, vedra ani chumelenice.

Letos to bylo jinak, počasí nám chtělo ukázat, že fakt neporoučíme větru ani dešti, a zbláznilo se právě v září. Nejdřív nás v nížinách pořádně vyplavilo a ve velehorách nasypalo sněhu jak na Vánoce a pak se snažilo trochu to napravit. A tak mi přišlo velmi vhod, že jak druhý, tak třetí týden v září měl vybraný hotel obsazeno, takže nikdo nemusel odříkat kvůli obavě z povodně (která v našich končinách proběhla chválabohu velmi krotce), ani jsme se nemuseli omezit na údolní túry kvůli závějím nad 1.500 metrů nad mořem. Jemně nám sníh lehce poprášil terén až před poslední túrou, asi aby dal vyniknout mohutnosti hor…

Prošli jsme, co jsem si vymyslel, užili si lanovek i špumprnáglí na horní stanici lanovky, svezli se po různých suchých i mokrých klouzačkách i nadoblačnou tramvají a poobědvali u kláštera. Ferraty byly letos hůř dosažitelné, tak snad příště.