Chcípnutí přežito

Na chcípnutí bylo a prý ještě bude.

Takže jsme z nejhoršího uvnitř.

Největším vedrům minulých dní jsem čelil odjezdem do jižnějších krajin a usilovnými pochody mezi řekami a rybníky. Nejhorší bylo přejít rozpálený Lágr od Žulnice k zimnímu stadiónu, kde asi zrovna chladili ledovou plochu, protože budova sálala tak, že jsme ji z bujnosti zbytečně oběhli dokola. Všechny čtyři dny prodlouženého víkendu jsem vymýšlel jiné trasy, než měl původně v plánu šéf zájezdu důchodců, a snad se mi tím podařilo zmírnit riziko přepálení nervových spojů. A protože jsem je absolvoval v nesmírně milé společnosti, bylo to vlastně potěšení. Došlo i na koupačku, ale v rybníce bylo nutno nasadit speciální plaveckou techniku, bránící opaření: Dělat tempa nikoliv zepředu dozadu, ale zespodu nahoru a ochlazovat se spodními vrstvami bahnité vody. V hustěji zarybněných nádržích nebylo řídkým jevem kopnout do kapra, který se chudák přišel nalokat k hladině trochy kyslíku.

Každý s horkem nějak bojuje, teď jsem si třeba přečetl krásně absurdní a pravdivý titulek, že s vedrem v domě nejlépe zatočíme zateplováním. V jiném článku fyzik vysvětluje, proč je na Sahaře nejlepší nosit černý kabát – vida, taky zateplování. Použitelný zimník doma nemám, proto jsem byl nucen začít s technickými opatřeními.

Zatím jsme všechny vyšší teploty přežívali v přízemí cihlového domu celkem slušně a noc se v ložnici pod plechovou střechou taky nějak dala vydržet (dobře zatepleno!). S ohledem na Starší, která u nás trávila poslední dny před porodem, jsem ale nakonec zaskočil do přilehlého Rohatého potoka pro mobilní klimošku, která po několika hodinách na chvíli teplotu v podkroví asi o půl stuně srazila. Na úplný finiš se ale Starší uchýlila k „druhé straně“ a posléze se vrátila domů, takže se budeme dále teplotně otužovat a těšit se na chladno. K čemuž nám dopomáhej kroupa.

Příroda si s extrémními podmínkami poradí sama. Tak například jedno mraveniště se rozhodlo přestěhovat do naší stinné kuchyně. Ač máme přírodu jinak rádi, vůči hmyzu v cukřence dokážeme být nesmiřitelní. Berka nasadila jako obvykle těžkou chemii, já vsadil na taktiku individuálního teroru – zamačkávání. Na tvrdém laminu linky to sice jde dobře, ty potvory se ale pohybují nesmírně rychle a na moje hubící postupy zareagovali zvýšením rychlosti přibližně na Mach 0,9. Přemýšlím, jak je urychlit ještě víc – bylo by zajímavé, zachytit mravenčí aerodynamický třesk.

Než jsem to dopsal, ochlazení je tady, tak ty nářky možná raději smažu.

5 komentářů u „Chcípnutí přežito“

  1. V Rusku prý proti vedru pijí horký čaj. Potvrzuje to i AI: Horký čaj vás ve vedru opravdu ochladí. Horký nápoj zahřeje tělo zevnitř a vyvolá pocení. Když se pot odpařuje z kůže, bere s sebou teplo a přirozeně vás chladí.
    A mravenci? Já jednou na gymplu prohrál jakousi sázku a musel jsem sníst černého lesního mravence. Chutnal jako celaskon.

    • Nevím jak Rusové, ale já k pocení horký čaj nepotřebuji. Trochu mi to připadá horolezeckou zásadu relativního tepla: když je ti zima, svlékni se. A pak oblékni, bude ti relativně teplo.

  2. Vedra byla opravdu hnusná,my jsme využili podzemních prostor usedlosti, kde jsme svorně trávili siestu s psíky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Web používá Akismet ke snížení množství spamu. Zjistěte, jak jsou zpracovávány údaje z komentářů.