Někdy to na jednoho padne…

A stačí na to jeden deštivý den, návštěva maminky v odlehčovací péči, blízkých kamarádů, dumavá procházka zmáčeným lesem kolem zlatého kapradí, na místa, kde jsem se v mládí koupal uprostřed borových lesů, výhled na osamocený nocleh v rodinném sídle a strohá odpověď na nesmělý návrh…

Nemá to nic společného se skutečnou depresí, to fakt ne. Prostě jen splín, z toho, že ne vždycky věci jdou hezky a zpříma. Je potřeba občas se podívat pravdě do očí, že nejsem středem světa, ba ani že už se nepohybuji v soustředných kružnicích, ale kdesi si chaoticky poletuji, usměrňován jen potřebami svých nejbližších.

Naštěstí existují způsoby, jak se z toho dostat. Zavolat kamarádce ohledně příprav akce, která se mě osobně týká, uvařit si něco k večeři a pak jít na jedno. Cestou se zastavit na lávce nad mlžnou řekou, zachycovat světla protijedoucích aut a potichu si přitom mumlat „jsem Petr Vápeník, jsem Petr Vápeník“. Zejména když se původně předpokládaný rozměr konzumace trochu změní díky tomu, že v oblíbené hospůdce se do rohu vedle dveří narvalo sedm muzikantů, plně elektrifikovaných a ovládající repertoár typu Od Šumavy k Tatrám, od pr…le k játrám a dáma, sedící vedle jediné volné židle mi připomíná moji společnici z loňského country bálu.

Nedošlo to zase až tak daleko, že by deprese konvertovala do deprase. A co se nevyčistilo včera, to se vyjasnilo dnes.