Letákům se bráním cedulí na poštovní schránce „Nevkládejte reklamu“. Nicméně se rád občas podívám, kde mají moji oblíbenou značku piva za polovinu, takže na poštovní schránce Mladší, visící hned vedle, toto označení není. Na jeden dům je to i tak papírů ažaž.

Jak se ale blíží jakékoliv volby, začnou ulicemi procházet distributoři volebních slibů a cpát svoje letáky i do označených schránek. Potřeboval bych nějakého takového chytit za ruku, abych se přesvědčil, že i takoví lidé jsou gramotní a schopní pochopit ten nápis. Asi by se bránili slovy „to není reklama, ale volební program“ nebo tak nějak, takže zbytečná práce a rozčilování. A rozčilování je věc, kterou mám ze všeho na světě nejmíň rád. Nakonec, k volební urně by měl občan přistupovat patřičně zmasírovaný volebními bláboly a fotkami otlemených figurantů. Jinak to není ta sranda.

Ale dostal jsem i jeden leták daleko závažnější. Neslibuje lepší vybavení škol, novou silnici kolem obce ani život v novém domově důchodců. Můžete rovnou nastoupit do kurzu, který vám otevře oči, poznat správnou cestu, která nepotřebuje spravovat asfaltem, a život sice bez specifikace druhu zařízení (obávám se, že v mém případě by se o nebe nejednalo), ale rovnou věčný. Kolportéři (chodí po dvou, dokonce i ve dvou exemplářích slečen – nemusí to být jen upjatí mladíci nebo zbožné ochechule) vám ho taky nestrčí jen tak bez komentáře do schránky, ale zazvoní, slušně pozdraví a zahrnou vás existencionálními otázkami. Mám pocit, že jsem docela obstál, tedy vlastně neobstál, protože do kurzu jsem se zapsat nenechal, svoji životními zkušenostmi vytýčenou jsem označil za správnou a život věčný odmítl jakožto nudu. Možná jsem jim připadal trochu ďábelsky, protože jsem si dovolil tvrdit, že zlo musí existovat, jinak bychom to dobro nemohli poznat.

Největší úspěch tedy zaznamenali tím, že jsem si jejich leták vzal a zatím ho ještě nespálil. Navíc jsem nějak vágně odkýval i další návštěvu. To na mě možná pošlou někoho většího kalibru. Tak snad abych si tu Bibli předtím ještě jednou aspoň prolistoval.

Přiznám se, trpěl jsem jí.

Celý příspěvek →

Pořád nějaké problémy.

Když se to sjede…

Zatím se naše rozrůstající se rodina jakžtakž vešla. Přestože v garáži je kromě čtyřkolového Káji ještě hromada dalších dopravních prostředků. Vzhledem ke stupňovitosti prapotomstva (věk 11 – 7,5 – 3 – 0,05) se nové, větší dopravní prostředky přikupují, ale neprodávají, aby je po přiměřeném ošoupání využili i ti juniornější. K tomu má u nás své odloženo i Starší, protože v panelákovém bytě ve Stolici opravdu místnost pro dopravní prostředky není a životnost kola odloženého do sklepa se blíží životnosti ruského vojáka mezi třemi drony. Takže to máme nyní 8 bicyklů, z toho 5 dospělých (já používám kromě cestovního ještě plečku, která vydrží stát před hlavním nádražím i tři noci), tři koloběžky, dvě odrážedla, dva skejty, jedno chodítko a jeden invalidní vozík (ano, své nároky má i G+1). K tomu čtyři sady zimních kol/gum, sekačka, sportovní kočárek, pojízdný plynový gril, rudlík, rakev, nosič kol a donedávna ještě vyfouknutá Matylda. Nedivte se, že koupi elektrokol(a) zcela zásadně odmítám i z prostorových důvodů. To bych musel vystěhovat ponk a brusku!

Horší je to ale s těmi čtyřkolkami. Kája I. má privilegium garáže. Když přijede Starší, postaví Rendu křížem na zahradu. Mladší se Šouranem zůstává převážně na ulici a když se dostaví Krupiér, parkuje většinou na vjezdu do garáže (dá se objet). Teď se ale Mladší s Krupiérem rozhodli nahradit Šourana Kamzíkem a přibližně ve stejnou dobu mi soused při drobné opravě již téměř plnoletého Káji I. šetrně sdělil, že pokud si nepřipravím trochu větší obnos, pak nás technik z STK s křikem požene až do Perníkova. Odhodlali jsme si proto objednat Káju II., který se od předchůdce liší víceméně jen barvou a tím, že do něj vpředu bůhvíproč zašroubovali dvě televize. Takže ta pravá parkovací krize teprve vypukne. Ještěže máme v záloze garáž v Babičkově, kterou nedávno uvolnila třicetiletá Pasta.

Nechcete někdo starší auto? Nebo kolo?

Už jsem tu postýlku sestavoval třikát.

A třikrát rozebral. Teď tedy počtvrté.

Je úplně jednoduchá – pět dřevěných obdélníkových rámů vyplněných tyčkami. Boky, čela a dno, výškově stavitelné podle toho, jak její obyvatel roste, aby se včas zabránilo jeho úniku. Připomíná nejdokonalejší obrněný vůz ze Slovenského národního povstání – žebřiňák: guľka preletí, škody nenarobí.

Vše je spojeno dvanácti šrouby a matkami. V umístění matek je drobná komplikace – spouštějí se kolmo na osu šroubu do otvoru jen nepatrně většího, bohužel kulatého. Šroubem se musí trefit ve správné pozici, což je někdy úkol splnitelný na první dobrou, někdy trochu k vzteku a jindy až šílenství. Některé otvory jsou hlubší, je potřeba matku zavěsit na tenoučkou nit a manévrovat s ní vůči závitu nebo příliš hlubokou díru podložit nepatrným dílem neplatného slevového letáku.

Nejhorší fáze je po zašroubování prvních tak tří spojů – provizorní sestava je nestabilní, chová se způsobem, že by Heissenberg koukal. Tím pádem může dojít k tragickým událostem, jako třeba zlomení dřevěného čepu. Ten se pak musí odvrtat a nahradit novým; pokud tuto činnost provádíte na koberci, je to třeba utajit před rozzuřenou manželkou.

Nakonec se dílo povede a tento kus nábytku vypadá tak úhledně, že bych si do něj nejtraději sám lehl. Ale zatím je připravená pro týdenního Guláše, který se ze Starší dostal stejně jako jeho předchůdce Chim umně vytvořeným otvorem, který byl vzápětí uzavřen. Není cesty zpět. No, to se mu v životě stane víckrát.

Až ji počtvrté rozeberu, půjde do frcu nebo do krbu. Toho laku na ní není zas až tak moc a reprodukční schopnosti naší rodiny jsou zas na pár let vyčerpány.

Reprodukční povinnost splněna.

Ani v pokročilém věku Starší nerezignovala na plnění úkolů v oblasti porodnosti a povila druhého vnoučka. Stejně jako u toho prvního se projevila zřejmě disproporce mezi fyzickým vzrůstem otce a matky (sahá Bendžistovi sotva po ramena) a kousek blížící se pěti kilům musel ven cestou císařů. Paní doktorka Starší skákala čtvrt hodiny po břiše a pak se vyvalil soubor měchů jak k svatovítským varhanám. Otec o tu řezničinu naštěstí neprojevil zájem.

Takže dnes odpoledne jsme s Berkou vyrazili na otočku do Stolice, okouknout, co nového v rodině, postavit se k posteli jak sudička a sudič a osobně popřát nesezdanému, ale přiznanému otci. Přivezli jsme Starší jahody, ať se mladej rád drbe. Seznámil jsem se s několika novými termíny, jak o třeba Mojžíšův koš nebo monitor dechu. I nevlastní mateřství přispívá ke vzdělání.

Nesplnil jsem povinnost zplodit syna, ale dvě dcery taky dobrý. Aspoň v další generaci se to teď srovnalo fifty fifty. Stromů jsem asi víc pokácel než nasázel, ale to se dá ještě dohnat. A dům jsem jen dvouetapově rekonstruoval na dva byty, to by se mi snad mohlo uznat, ne?

Hlášky se sbírají v kině, ve škole, v hospodě… a různě.

Chtěl jsem napsat „fšechna“, případně „fšecka“, ale v titulku by to nevypadalo dobře.

ve vlastním domě.

Chrchlat jsem začal už někdy začátkem ledna, se střídavými úspěchy projevy nákazy tlumil, využíval prostředky farmaceutické, babskoléčebné i alkoholické a pořád se nějak držel. V ohrožení byla i moje účast na každoročním lyžařském zájezdu, nakonec vše dopadlo dobře a za osm hodin v autobusu jsem zakašlal jen párkrát, nesměle a tlumeně. Na sjezdofkách byl vzduch čerstvý a zdravý, pokud zrovna v blízkosti nepřistával vrtulník pro lyžaře přecenivšího své schopnosti, a večer jsem hrdlo svlažoval a promazával.

I následná akce v Podzimních horách dopadla dobře, byť se jednalo vzhledem ke stavu sněhové pokrývky téměř výhradně o pěší túry. Jak taky jinak v blízkosti vyhlášených klimatických lázní!

Potíže nastaly až nějakou dobu po návratu, ze zcela nejasných příčin – minimální expozice chladnému počasí, které navíc ani moc chladným být nechtělo. Pořád šlo ale jen o střídavě silnější či slabší rýmu a občasné hlučné vykašlávání. Čtvrteční noc ale ukázala, že radikální řešení je třeba – náhlou ataku horečky 39,1 jsem už nemohl přehlížet. Berka mě proto zavezla k mému velmi praktickém lékaři, podstoupil jsem rentgen plic a vyfasoval dvě antibiotika a jedno probiotikum; tak se snad poperou a anti zmlátí pro.

Protože se ale o víkendu sjela celá rodinka, byl jsem vyhnán do ložnice s příkazem větrat, konzumovat pouze potraviny podstrkované pod prahem (topinky, palačinky, pizzu) a místnost neopouštět. Poslední bod jsem nemohl spl nit, nejsa vybaven pomůckou starců zvanou bažant. Musel jsem proto diverzně pronikat na přilehlé WC a vyvarovat se hlasitých kroků, které by mě mohly prozradit.

Naštěstí dryjáky už začínají působit, tak snad se nebudu muset vyloučit ze sobotního odloženého setkání. Protože to by mě mrzelo.