Když vyjde slunce, vylézají ještěři.
I já jsem vytáhnul ze stodoly předpotopní potvoru, přibližně ve tvaru stegosaura, zvící tak sedmdesát centimetrů na výšku a metr na délku. Zdědili jsme ho po jakémsi děcku v okolí a užila si ho ještě Oliva a Chim – má totiž tvar klouzačky. Bohužel plast už poněkud zteřel a objevují se na něm nehezky vyhlížející prasklin, schopné vyhloubit nějaku tu jizvičku. Takže na Náše už nepočká. (Náš je zkrácená podoba pracovního označení pro tvora, který se zatím choulí v břiše Starší.) Rázně jsem uchopil flexu a odřezal přední packy, zadní packy… prostě jsem ho trochu rozpitval, tak aby se vešel do kontejneru na plasty, aniž by ho obsadil celý.
Protože slunce vylákalo i další obyvatele naší haciendy a začal jsem předstírat práci úklidem vrstvy skořápek od vlašáků, co roztahaly z krmítka sýkorky, dostal jsem rázem úkol – úklid stodoly. To tedy trochu přeskakuji v čase; likvidace nejobludnějšího uskladněného předmětu byla už součástí plnění tohoto pokynu. Pak už zbývalo jen trochu zamést a další předměty umístit blíže ke stěnám, a bylo vymalováno. Tedy přeneseně, neboť vnitřní zdivo je převážně režné.
Dnes už zase naštěstí prší, takže se mohu rozvalit v křesle s lehkým čtivem a užívat si nebývalý klid, způsobený vypuknutím jarních prázdnin a s ním spojeným rozpuštěním mladší části rodiny.
