Pouze darované přináší štěstí.
A je to tak v pořádku. To by tak hrálo, aby si každý mohl nakoupit na vánočních trzích otep štěstí, pověsit si je na lustr nebo na jelení paroží na stěně a celý rok mít jen kliku!
Štěstí není na prodej, musí se rozdávat a přijímat. V téhle době (hnusí se mi nějak fráze “v čase adventním”, kdy kdejaký mamlas najednou používá slovosled z devatenáctého století) je k tomu dobrá příležitost. Zatím jsme dali jen Kapitánovým, kteří nás pozvali na školkové zpívání v jejich obci, ale budu rozdávat dál.
BTW školkové/školní vánoční zpívání, to je zážitek sám o sobě. Paní učitelky nahrnou své obambulované chovance před dav rodičů a prarodičů, mačkající se na policejní zátarasy. Malí účinkující cestou zakopávají, protože hledají v davu své zploditele, aby jim mohli zamávat, že přece dneska mám skoro sólo, mami. Pak spustí klávesami nejlépe vládnoucí pedagožka koledu na elektronické klávesy, honem, než do nich naprší. Chudší školy pustí reprodukovaně Vánoce, vánoce přicházejí, což má výhodu, že se na zpěvu mladých umělců nepoznají drobné výpadky textu. Repertoár doplní nějaká ta básnička s tématikou stromečku, vloček (nikoliv ovesných) a těšení na štědrost blízkých příbuzných. Vše je pečlivě dokumentováno na mobily, aby i širší příbuzenstvo mohlo být oblaženo dojemně falešnou performancí.
Nastala taky doba okrašlování příbytků a přilehlých dřevin. Nedostatek denního světla si populace vynahrazuje omotáváním obydlí různobarevně blikajícími sousvětlími, dojemně animovaně kapajícími rampouchy a opratěmi sobích spřežení. U nás doma si vystačíme s jedním barevným řetězem, navinutým na zakrslé bříze, a z bohaté nabídky různých divokých režimů blikání volím vždy nejjednodušší, stáložárnou variantu. Nicméně k jeho instalaci přistupuji až po několikanásobném nátlaku všech žen v domácnosti, protože jsem toho názoru, že slavnostní efekty, instalovány po jednu dvanáctinu roku, na slavnostnosti poněkud ztrácejí. A taky světýlka nad bahnem nemají tu poezii, co světýlka nad sněhem.
Prostě se to blíží, tak taky darujte jmelí!
Blikačky mě štvou, u mě doma se žádná elektrika na stromečcích nepěstuje, všechno poctivě živý oheň, který sice nebliká, ale zas může mít při nedostatečné pozornosti jiné nevýhody :-).
Letos na TO prdím :), jsem ráda, že mám kam ulehnout a do čeho si nalít čaj a na co si nandat to nejjednodušší jídlo. Kdepak vánoce… v které krabici asi marně čekají na své osvícení …
Nojo, máš to letos nějaký rozlítaný 🙂
Blikavé módy na všech světýlkách mi děsně pijou krev, pořád je musím při každém dalším rozsvícení přecvakávat. Mám veškerý světelný park na časovací zásuvky, takže ráno když o půl šesté vstávám do práce první co musím ještě v županu udělat je přecvakat světýlka páč každý jeden řetěz ze spojených kolem baráku si bliká jinak. Ještě že nemáme v rodině epileptika, protože ten by zaručeně každý den dostal záchvat jelikož se světýlka rozblikávají v ďábelském reji.
Naštěstí se zdá, že blikačů poslední dobou ubylo, asi nějak vymírají na epileptické záchvaty.
Tak snad letos taky zas nějaké dostanu – vždy část předám i dál, takže tak to asi má být 🙂
Děti vánoční zpívání nemívaly, ale i tak jsem se trochu nostalgicky ve vzpomínkách přenesla aspoň na ty jejich besídky.
Sdílené štěstí, to je v souladu s moderními tendencemi.
Zajímavé je, že štěstí vlastně přináší darovaný jedovatý cizopasník.
No to má za to. Aby byl aspoň k něčemu užitečný.
Ještěže se neujaly vánoční tasemnice! A přitom by to byl i praktický obyčej, po těch vánočních přežíračkách…
Vánoční tasemnice, bezva nápad! Je potřeba ale vymyslet, jak ji vylákat na Tři krále zase ven z útrob. Možná postrašit Černým vzadu?