aneb zajištěné místečko.
Přišel mi papírový dopis, což se mi občas stává, vyžadoval ale rovněž papírově odpovědět, což je výjimečné. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposled aktivně využil snailmail. Musel jsem s odpovědí na poštu, což není problém (mám to asi 150 metrů), ale k tomu ofrankovat obálku, což neumím. Nevím za kolik, známky si doma nestřádám (protože mezi dvěma ode mne odchozími zásilkami se stejně porto minimálně jednou zvýší), ještěže mám alespoň zásobu obálek. Zásilku mi tedy orazila za 31 CZK sympatická místní poštovní úřednice.
Šlo o záležitost smrtelně důležitou, protože související se smrtí: smlouvu a nájmu hrobu. Převádím ho z dosavadního plátce, mé mateře, na sebe. Jedná se o plácek zvící jednoho kubíku – metr do šířky, metr do délky a metr do hloubky. Za necelé pětikilo tam mohou dalších deset let spočívat zpopelněné ostatky mých předků, případně by tam mohl přibýt můj spálený zadek. To ovšem vylučuji, chci být bezohledně vysypán do řeky, aby se třeba po desetiletích či staletích některá moje molekula mohla stát součástí těla velryby, žraloka nebo aspoň medůzy.
Je to škoda, urnový háj v Babičkově je architektonicky nádherné dílo. Tvarované rovné i obloukové živé ploty jak ve Versailles, tekoucí voda na kytky celoročně k dispozici, a ten výhled! Přesto dávám pro trávení volného času od smrti do věčnosti způsobu Kapitána Nema – Mobilis in mobili.
Snažím se nehromadit zbytečné předměty a mít jen to, co opravdu potřebuji a používám, ale teď mi přibývá něco, co nepotřebuji a nepoužívám. Ofšem vlastnictví hrobu je určitě důležitý atribut patriarchy rodu, ke kteréžto pozici směřuji. Další generace pak nepochybně dříve nebo později vyjmou nádoby a s popelem osob, které jim nic neříkají, a naloží s nimi nějak, snad v souladu se zákonem o pohřebnictví. Prostě starší uvolní místo mladším, jak to v životě chodí.
To je sle depréze…. já chci zahrabat v pŕírodě.
Moje řeč, žádnej hrobeček s mateřídouškou!
U nás teda mají všichni svý jistý plus mám instrukce, ať se ani neopovážím dát jednou do stejnýho hrobu mámu s tátou. Budu první černá spálená ovce rodiny, který to bude úplně jedno. Kdybych si měla vybrat, tak se svým popelem pošlu někoho k moři-ale jen kvůli tomu, aby si se mnou udělal aspoń dovču.
Vypadá to skoro na trend. Jeden kamarád jel vysypat tchýni až na Finisterre, možná taky proto, aby ji měl co nejdál. Ale ona si to přála.
Spolupracovnice „pouštěla“ hrobové místo na lukrativním…místě 🙂 A tak jsem se s ní domluvila a uděala své poslední první poprvé – mám hrob.
Není nad dobrou adresu i po smrti 🙂
K hrobům – byť jen z pohledu vlastnictví – jsem nějak nepřilnul, i když nezanedbatelný počet hrobů na staňkovském hřbitově je prací mého dědečka – kameníka. Rodina o mém přezíravém vztahu k věcem hřbitovním ví, a proto mě nikdy řádným patriarchou neustanoví :-).
No na mě to taky spadlo tak nějak automaticky, bez možnosti výběru…
Maily jsou pomíjivé, po papíru ale vždycky něco zůstane.
Fakt je, že smlouvy mám raději písemné. Když se pokouším něco podepsat prstem na obrazofce, vypadá to dost zoufale.
Z mojí rodiny spočinul pouze popel mého dědečka na rozptylové loučce hřbitova v Motole. Babička zůstala pod jalovcem v Praze na zahrádce která už mi nepatří, a tatínka s maminkou mám v obýváku na akvárkách. Stále nějak jsem se nedobrala toho, abych jim zajistila důstojné spočinutí u mě v zahradě…. Z čehož plyne, že naše rodina neoplývá žádným hrobem, natož nějakou honosnou hrobkou, ale drží se hesla spálit a zahrabat, nebo někde vysypat …
Nojo, ty moje předky nemohu zatím vysypat, dokud je ještě někdo pamatuje. Pak na to taky dojde.