Krmíme ptactvo.

Zásobu ořechů mám letos skoro nevyčerpatelnou, takže každé dopoledne prohlásím “jdu namlátit sýkorkám” a odcházím drtit vlašáky do formy přístupné i ptákům se slabšími zobany, než má třeba strakapoud. Nasypu zlomky do krmítka a pak už se jen kocháme pozorováním. Je zvláštní, že menší modřinky do zastřešeného krmítka klidně vlezou a řádí tam jak Babiš před volbami – co nesezobnou, rozhážou na všechny strany. Narozdíl od nich se koňadry plaše plaše chytnou za okraj, chytnou slibně vyhlížející kousek do zobáku a letí si ho vyklovat na nejbližší větev. Nevím, ke kterému politickému lídrovi je přirovnat.

Víc druhů čeledi Paridae naše zahrada neskýtá. Tu a tam se objeví červenka, ale ta si do krmítka vůbec netroufne a paběrkuje na zemi na modřinkami vyházených kouscích. Riskuje zásah trestného komanda místních kocourů, ale letos jsme ještě žádné chuchvalce peří v okolí nezaznamenali, takže i predátoři asi zlenivěli.

Populace vrabců se podstatně zredukovala poté, co jsme vyměnili podbití přesahů střechy a zrušili tak jejich oblíbená hnízdiště. Ti dělali v krmítku ještě horší sprask než modřinky, hlavně kvůli vražedné kombinaci jejich hromadného nasazení a rváčské povahy.

Kosové ani hrdličky nemají na naše krmítko správnou velikost a stejně by si tak blízko domu netroufli… a bohužel jsem letos neviděl ani žádného zvonka.

To by tak byla inventura našeho zimního ptactva. Berka prohlásila, že máme díky pravidelné výživě nejtlustší sýkorky v obci. A mně to připomnělo jakýsi historický dialog Spejbla a Hurvínka, v němž otec poučuje syna, že sýkorka sežere za den tolik škodlivého hmyzu, kolik sama váží. Hurvínek z toho logicky vyvozuje, že pak váží dvakrát tolik, a ptá se, jestli taková sýkorka taky sežere tolik, kolik sama váží, a je ubezpečen, že ano. Pak ale váží čtyřikrát tolik, a sežere… No a když taková užitečná sýkorka přiletí na dvůr, prolomí se pod ní klepadlo.