Tak jsem se nesetkal.
Jsa pozván na fotovýstavu spřízněné blogerky, byl jsem po počátečním váhání odhodlán dorazit i za cenu obvinění ze šíření nakažlivých chorob. Trpím totiž prskankou, huhlankou a chrchlankou už déle než obvyklý týden. Moje okolí to ale snáší bez podlehnutí. Jen se na mě blbě koukají, když se dusím v záchvatu kašle, po jehož skončení se vždy kouknu na Berku a zavrtím hlavou: ne, dnes ještě ne, nebudeš mladou vdovou.
V neděli mělo dojít k životnímu zážitku: nikdy jsem ještě na vlastní oči neviděl blogera, ani živého, ani vycpaného. Blogerky mám na kontě už dvě, ale samci tohoto vymírajícího druhu jsou v populaci vzácní, plaší a nedůvěřiví (ano, i já). V přírodě je už skoro nepotkáte, ještě snad ve městech, kde se krmí zážitky a obrazy, aby měli co publikovat. Nikdo je nevystřílel, prostě tak vyhynuli a přežily jen nejzdatnější a nejodolnější kusy.
Teď bych si býval mohl jednoho ulovit, a snad i další blogerku jako přívažek. Hovořím samozřejmě o lovu beze zbraní (připomínám, že jsem pacifista), navíc bych se mohl sám stát kořistí – dotyčný je totiž veleúspěšný bezezbraňový lovec.
Dopravní kalamity ale tuto šanci zhatily. Přišel jsem o možnost tvářit se vtipně a rozsévat moudro (sám mám málo!) a bacily (těch mám dost, ale už jsem si je ochočil, takže jsou neškodní) a ještě se kochat černobílými obrázky. Tak přinejhorším zabrousím do příslušné kafárny separátně.
Souhlasím s tvojí definicí blogomuže.
Já razím motto: Jsem plachý a citlivý. Citlivý všude a plachý je na některých místech.
K tomu jsem došel dlouhodobým pozorováním a sebezpytováním.
Ta charakteristika plachých tvorů na hranici vymření – tak je krásná 🙂
Někdy si tak taky připadám – plaše – ale vymřít se ještě nehodlám. Ten BlogoSvod časem zas opráším a to by bylo, aby se nás v té rezervací víc nesešlo 🙂
Jinak přeji brzké uzdravení.
Blogosvod myslím nějak funguje, automaticky, a tvoje stránka jako rozcestník taky.
A přežívat snad ještě chvíli budu, díky za přání!
Tak jsem se tu trochu zdržela… a zavítala prvně na blog Čerta, který je Čerfem jsem objevila, a zjistila, kde jsi měl být. Česká Třebová. Zajímavá je ta věta o bloggerech/kách spatřených. Já poznala osobně jen Lišku a Toska. Ani jeden už nebloguje, ale každý z jiného důvodu – předpokládám že Tosk už se na to vyprd:).
Obě setkání mám zdokumentována. Liška Blatiny Tosk přijel k nám.
No vida, taky jsi nepříliš pilná lovkyně či sběratelka.
To je ale neuvěřitelná náhoda – taky jsem měl shodou okolností v plánu v neděli dorazit na fotografickou výstavu jedné spřízněné blogerky a poznat osobně dalšího vzácného a plachého blogera. Tak věřím, že v březnu všechno klapne :-).
Možná je to osud…
Osobně bych preferoval setkání se živým blogerem, před vycpaným. Oni rychle pelichají, v digitálním prostoru běží čas rychleji než v analogovém.
Už ti někdo řekl “běž už se s tím blogováním vycpat!”?
Mě to děsně mrzí že došlo k nesetkání, jenže příroda řekla halt! a s tím nic nenaděláme. Ovšem v tvém případě je to už pro cestu sem podruhé, co si takhle zahrála a opět se sněhovou kalamitou…. ;-). Alespoň jsem dověsila zbylé tři fotky, přerovnala již visící a dodala popisky, i když u těch si nejsem jistá jak a v jakém stavu tam vydrží viset dlouho. Doufám že onen poslední termín, březnový, snad vyjde bez problémů. Ovšem možná se ti nepoštěstí ulovit i druhou blogerku, neb špatně pochopila termín a napsala si čtrnáctý únor. Když jsem jí opravila že březen vypadlo z ní že jí v tu dobu přiletí sestra žijící na Kanárských ostrovech, tudíž její účast není stoprocentní.
Nevadí, je spousta času 🙂