Vejminek si pořídí každý rozumně uvažující hospodář ještě během svého produktivního života.

Takový vejminek (spisovně: výměnek) se sestává z trochu bytelnější chatrče na opačném konci dvora, než je havní usedlost, včetně příslušenství, pozůstávajícího z kadibudky nad hnojištěm a pumpy na vodu o několik málo metrů vedle. Sem pak může další, dosud produktivní generace odnášet zbytky tvrdého chleba, nahnilé ovoce a na vánoce kousek kapra, aby se přesvědčila, že bývalý hospodář či jeho choť jsou ještě při smyslech. Právně vzdělanější zůstavitelé si pak mohou písemně domluvit i další nároky a dávky, předchůdce to starobního důchodu.

Protože se považuji za rozumně uvažujícího hospodáře, mám vejminek zřízen. Nejde o chatrč, jen o místnůstku zvící cca 9 metrů nakvadrát, honosně zvanou pracovna. Po odstěhování šicího stroje a minimalizaci prostoru pro v podstatě už nepoužívaný stolní počítač, tiskárnu a skener zbylo vedle objemných skříní místo pro dvojlůžko. Do vejminku se uchyluji zpravidla o víkendu, kdy Víla či Oliva projeví touhu spát s babičkou, takže jsem vypuzen z manželského lože.

Situace se změnila v září, kdy jsme postoupili pokoj Starší mojí mamce, ročník 1933. Ten se tímto stal jakýmsi supervejmnikem. Při pravidelných několikadenních návštěvách Starší s Chimem, případně i s Bendžistou, podstupujeme generaci G-1 a G-2 naši ložnici a uchylujeme se i s Berkou do vejminku. Spí se v něm přes jeho průchodnost dobře, a to i díky zastínění okna mohutným ořešákem. Pro případ nespavosti zabírá stěnu za hlavou obsáhlá knihovna. Pod lůžkem si tiše bliká router wifiny, takže jsme neustále na příjmu.

Když se tedy vejminkář stará o supervejminkáře a zároveň o zdaleka nedorostlé příští hospodáře a hospodyně (zejména v případě jejich ochoření), stává se tím, čemu se říká “sendvičová generace”. Netušil jsem, že mě tento titul počká na sklonku mých šedesátých let. Ale je to tak a ani z jedné strany to nijak příliš netlačí, aspoň zatím.