A nikde nikdo milosrdný.

Někdy se to člověku tak přihodí, že pocítí prázdno. V posledním měsíci se mi to stalo hned dvakrát. Teď se ale musím vyzpovídat z duševní krize, kterou jsem letmo zmínil už loni, při popisu mé pouti z cizáckého Hamburku do vlasti.

Asi po dvou dnech putování jsem narazil na ceduli, inzerující první cyklokapli – možná na světě, možná jen v Německu… Zachoval jsem se lehkomyslně a bezbožně. Ke kapli jsem sice odbočil, ale nenavštívil. Dokonce jsem si pohrdavě pomyslel cosi o klamání věřících, protože to nebyla žádná kaple, ale kostelík, obklopený zdí a zahradou s polehávajícími cyklisty, evidentně zpytujícími stav svých duší.

Otočil jsem se a pokračoval v cestě. Už po několika stech metrech mě ale dostihl Boží hněv. Jasně jsem si uvědomil, že má duše je zcela prázdná. Pocítil jsem tvrdost mé životní cesty, kterou nic nezměkčovalo. Dotlačil jsem do nejbližšího stínu a odložil své břímě.

Naštěstí vím sobě v takové situaci rady. Vím, že je to bezbožné, ale mám sebou stále duši náhradní.

Pustil jsem se do výměny. Nepotřeboval jsem k tomu podepisovat úpis Ďáblu, ani by mi nepomohly svaté obrázky či relikvie; snad jen úlomky šípů, kterými byl proklán svatý Šebestián, by mi mohly posloužit jako montpáky. Ďábel mě ale přesto posedl a seslal na mě oheň pekelný. Tričko nejmenované značky, na kterém nejsou podle reklamy vidět žádné skvrny ani pot (a skutečně vidět nebyl, přes desítky kilometrů ujetých v pětatřicítkách po protipovodňových hrázích bez jediného stromu) bylo rázem flekaté jako kožich Trepifajxlův a mokré jak vřesoviště kolem zámku Baskervillů.

Výměna se povedla, uchopil jsem pumpičku a mohl duchaplně (oduševněle) pokračovat dál.

Večer jsem zasedl k meditaci se záplatou a vulkanizačním lepidlem a díru na duši zacelil. Kdyby to šlo vždycky tak lehce!

Dodatek: až později jsem si uvědomil, jak je má duše černá. A to jsem ji nikomu neukradl fotoaparátem, ani kvůli ní nikoho neutopil. Normálně koupil, na trhu duší!