aneb komentář k obrazové reportáži

Už jsem utáhl všechny matky a šrouby, vyklepané na kočičích hlavách hanzovních měst a pohraničních betonkách, a tak můžu něco prozradit o své cestě.

Minule jsem se omezil na prakticky jen na obrázky, teď cítím povinnost vysvětlit, jak to vlastně bylo. Pro pochopení dalšího je dobré poslechnout si Jackovu píseň v originále nebo aspoň přečíst text se zvláštním zaměřením na druhou a čtvrtou sloku.

Tak tedy, netáhlo mi na čtrnáctej rok, nýbrž na osmašedesátej. Do Hamburku mě neposlal táta, ale moje chorobná fantazie. Slivovici jsem dostal nedávno ke svátku a vokurku si sám vyndal ze zavařovačky. A třetí třídu jsem v EC Hungaria nesehnal, byla už asi vyprodaná, nejspíš mnoho strýčků Jacků na cestě.

S putykářem jsem se nepohádal, ale svým hostitelům jsem poděkoval. Když jsem od nich odešel, nebylo mi 70 let a jeden den, ale 67 a asi 273 dní. Nevyrazil jsem směrem k přístavu, ale opačným. Nešel jsem, ale jel na kole. A plnovous mi nevlál, ale ranní větřík ho jen tak lehce pročesával.

To, že jsem se nakonec neutopil, asi tušíte. S vodou jsem se potkal jen na koupalištích a četných přívozech. Mimochodem, netušil jsem, co to znamená “vlečný přívoz”. Prostě prám je uvázaný uprostřed na dlooouhém laně, označeném bójemi, několik set metrů proti proudu a další dvě kratší lana, připevněná k tomu hlavnímu, jsou na obou (stejných) koncích. Při odjezdu se lano na konci trčícím do řeky navijákem trochu přitáhne, zatímco to druhé se povolí, a tlak proudu přežene šejdrem nastavený prám na druhou stranu řeky, kde to kapitán (nebo spíš plavčík, kapitán vybírá dvě eura za použití) zase vyrovná. A tak pořád dokola. Ideálně ekologické, s proudem se nepereme, jeho sílu si (zneu)žíváme.

(Já vím, už to tady bylo, ale pro názornost…)

Vedro panovalo úděsné, takže jsem si osvěžující větřík musel sám vyrábět rychlou jízdou.

Člověk se pořád učí, takže jsem si opravil několik svých zažitých i zcela nových omylů:

• na Labské stezce směrem proti proudu má cyklista pořád vítr v zádech, protože jede na východ. Nepravda, jede se hodně i na jih a při tropickém proudění to není úplně ono;
• cyklisté se v Německu zdraví Hallo. No spíše používají Moin. Moji hostitelé v Magdeburku tvrdili, že to je zkomolené Guten Morgen a jen kolem Hamburku, ale slyšel jsem to i večer a i v okolí Drážďan;
• Němky jsou ošklivé. To je sice v zásadě pravda, ale Němci jsou daleko ošklivější a navíc nesympatičtější, jak se v naprosté většině tváří nafoukaně. Moji hostitelé samozřejmě byli výjimeční;
• když se kemp jmenuje Bankerhof, asi patří bankéři. Kdepak, patří sedlákovi, co už ho krávy nebavily, do chléva vestavěl WC a sprcháče a louku pronajímá turistům;
• míjeje první cyklistickou kapli, stačí se jen podívat a frčet dál. Omyl, bylo asi nutno se pomodlit, aspoň neuměle. Po třech stech metrech mě stihnul boží trest a musel jsem vyndat náhradní gumu;
• v Labi se moc koupat nedá. Ale dá, když se k tomu člověk vyhecuje. V každém větším městečku mají svůj Elbebadetag, kdy se u přívozu postaví stánky s pivem a buřty, do toho vyřvává Karel Gott cosi o “meine Babitschka” a Němci se jen v plavkách s jakousi poukázkou nalezou na přívoz, přepraví se na druhou stranu, poodejdou si proti proudu, naskáčou do řeky a plavou na svůj břeh. Méně zdatné odloví záchranná loď, ještě méně zdatní a šťastní se prostě nedobrovolně zúčastní Elbebadetagu ještě i v dalším městě po proudu;
• špagety Carbonara v německé italské restauraci mají teplotu stejného pokrmu, podávaného v závodní jídelně ve Fabrice. Nemají, přivodil jsem si tak těžké popáleniny dutiny ústní, takže jsem si musel dát o jednoho Rádlera víc;
• když je kemp v pět hodin večer prázdný, asi už moc návštěvníků nepřijede. Omyl, může přijet třicet Rusů na výměnném pobytu (???) s německými organizátory, začnou stavět stany, vařit, brebentit… Mělo to tu výhodu, že jsem byl správci hned sympatičtější, tak mi pošeptal, že si můžu z ledničky vzít chlazené pivo nebo Rádlera a dát do kasičky euro padesát;
• na takovou cestu je třeba vybavit se stanem. Kdepak, plážový přístřešek stačí, musíte ofšem vychytat počasí!

Přes historická města jsem se překodrcal, ale na ty kamenné věci nejsem až tak zvědavý, raději ženu do přírody. Tak jsem si jen dal jednou večeři pod sochou Martina Luthera, co nám zblbnul Jeníka z Husince a byl z toho malér po půlce Evropy, a jednou prosvištěl centrem Drážďan, kde jsem ale nebyl déle schopen snášet pohled na utrpení fšech těch Asiatů na doběla rozpálené dlažbě, a zamířil raději rychle k řece.

Jinak se rádleři na Labské stezce dělí na několik druhů. Převažuje typ “pedálový dědek plus rychlobabka”, vesměs na baterky. O něco sportovnější jsou skupiny mužů v nejlepším starším věku, co si vyrazili oddychnou od manželek a vnoučat. Nejsportovnější jsou rychlohoniči, co to dávají z Bad Schandau do Cuxhafenu za dva dny. Největší výkon ale podávají tatínkové od sportovních rodin, které v hromadě bagáže ani není vidět.

Pokusil jsem se navrhnou Berce, že příště může jet se mnou, třeba do placaté Meklenburské jezerní plošiny, ale evidentně to neprojde. Tak zase za rok…

Dodatek:

V reakci na diskusní příspěvek TlustJocha přidávám ještě fotku samoobslužného kempovního koloniálu (pokladna = kasička). Na kytaru a klávesy (v koutě) bylo možné si zahrát zadarmo.