Už jsem tu postýlku sestavoval třikát.

A třikrát rozebral. Teď tedy počtvrté.

Je úplně jednoduchá – pět dřevěných obdélníkových rámů vyplněných tyčkami. Boky, čela a dno, výškově stavitelné podle toho, jak její obyvatel roste, aby se včas zabránilo jeho úniku. Připomíná nejdokonalejší obrněný vůz ze Slovenského národního povstání – žebřiňák: guľka preletí, škody nenarobí.

Vše je spojeno dvanácti šrouby a matkami. V umístění matek je drobná komplikace – spouštějí se kolmo na osu šroubu do otvoru jen nepatrně většího, bohužel kulatého. Šroubem se musí trefit ve správné pozici, což je někdy úkol splnitelný na první dobrou, někdy trochu k vzteku a jindy až šílenství. Některé otvory jsou hlubší, je potřeba matku zavěsit na tenoučkou nit a manévrovat s ní vůči závitu nebo příliš hlubokou díru podložit nepatrným dílem neplatného slevového letáku.

Nejhorší fáze je po zašroubování prvních tak tří spojů – provizorní sestava je nestabilní, chová se způsobem, že by Heissenberg koukal. Tím pádem může dojít k tragickým událostem, jako třeba zlomení dřevěného čepu. Ten se pak musí odvrtat a nahradit novým; pokud tuto činnost provádíte na koberci, je to třeba utajit před rozzuřenou manželkou.

Nakonec se dílo povede a tento kus nábytku vypadá tak úhledně, že bych si do něj nejtraději sám lehl. Ale zatím je připravená pro týdenního Guláše, který se ze Starší dostal stejně jako jeho předchůdce Chim umně vytvořeným otvorem, který byl vzápětí uzavřen. Není cesty zpět. No, to se mu v životě stane víckrát.

Až ji počtvrté rozeberu, půjde do frcu nebo do krbu. Toho laku na ní není zas až tak moc a reprodukční schopnosti naší rodiny jsou zas na pár let vyčerpány.