Pořád nějaké problémy.

Parkovací kalamita, o které jsem se zmiňoval posledně, se ještě zhoršila. Starší se konečně rozhodla nahradit prorezavělého Rendu něčím jiným. Renda už měl – kromě pouze estetických závad, jako roztrhaný tapecírunk a výqěty oxidu železitého, i závažnější chyby, například že k utření zadního skla musel člověk oběhnout auto s hadrem, nebo že vzhledem ke stavu světlometů musel za snížené viditelnosti před vozidlem kráčet muž s červeným praporkem a lucernou. Teď ke svým rozmarům ještě přidal projev svobodného ducha – odmítá se dát zamknout. Byl tedy minulý týden nahrazen mírně ojetým Fofrem a odsunut do houštiny na západním chodníku. Zbývá už jen najít vhodné skalisko k provedení shozu.

Ale mluvme k věci, jak říkají státní zástupci. S Berkou sdílíme sice lože v místnosti k tomu určené a když přijede na náfštěvu Starší, obsazovala obvykle svůj bývalý dětský pokoj. Ten ale momentálně využívá Babi, pokud tedy není zrovna v odlehčovací péči či zdravotnickém zařízení. Uvolňujeme ji proto ložnici a odebíráme se do přístavku. Pokud ale přijede přespat i Bendžista, pak je mu nutno poskytnout přístavek, protože v ložnici by mu bylo se Starší, Chimem a dvouměsíčním Gulášem – no, ani ne snad těsno, jako spíš rušno. Přesouváme se proto do prostor Mladší, která díky zaměstnání ve školství tráví skoro celé prázdniny v zahraničí s Druhým. Prázdniny ale brzy skončí a Víla s Olivou budou zase vyžadovat své postýlky…

Dobře, máme ještě měkkou trampolínu a pro případ deště stan. Ten ale Berka odmítá, kvůli nesnadnému nočnímu vstávání. Což není nic proti domečku na ořešáku, kde jsem jednou zkusil přespat. Lézt dvakrát za noc čtyři metry po provazovém žebříku za účelem vyprázdnění není sportovní disciplína, ve které bych se chtěl a potřeboval ještě zlepšovat. Ale po dvou letech čekání na objednaného dlaždiče, který se na to sprostě (jak jinak, no dlaždič) vykašlal, jsem vzal věci do svých rukou a pokryl těch devět čtverečních metrů terasy nad zádveřím WPC prkny, a paráda! Hned je kde ležet! No a je po krizi.