..

Zase další schůze, včera… Pirknpurčané nechtějí na svém území kovovou obludu, ve které by se překládal a dělil hutní materiál. Bojí se lecčehos – nárůstu dopravy, hluku a prašnosti, znehodnocení vodních zdrojů, třísměnného provozu, cizozemských zaměstnanců, smradu z　oceli a pachuti chladicích olejů. Nedivím se tomu, mít okna padesát čtyři metrů od plechové haly, kde se tohle všechno bude vyskytovat, místo borového lesa, řval bych taky. Zapojili jsme se taky a neřveme, ale aspoň přikyvujeme, tedy vlastně vrtíme hlavou.

Území, které má tenhle záměr zabrat, bylo donedávna skoro bezcenné. Celkem zanedbaný kus lesa a louky, kde se rozlézají náletové dřeviny, jakoby nikomu nepatřil. Vodárenské vrty, ukončené betonovými kůlničkami, už kromě jednoho nikomu neslouží, plot ohraničující ochranné pásmo je v　troskách a územím vedou pěšinky psovodů a zaměstnanců přilehlých firem. Přesto nebo právě proto má tenhle kus země zvláštní, unikátní ráz. Kus divočiny uprostřed intenzívně využívané a osídlené krajiny. Studie EIA objevila pár vzácných a chráněných druhů, ale investoři podezírají místní, že si je tam nasadili schválně 🙂

Zavedl jsem sem před časem svého bývalého šéfa, člena městského zastupitelstva. Pokyvoval hlavou, že by to byla asi fakt škoda. Pak se ale začal rozhlížet, jak z　toho udělat nějaký pěkný park…

Na celé věci je nejhorší uvažování typu „zcivilizujme, co se dá". Máme ještě někde kus nevyužité přírody? Šup tam s　tovární halou! Navzdory tomu, že existuje spousta vybydlených průmyslových ploch, které by se daly „recyklovat". Což by ovšem bylo poněkud dražší, než stavět na zelené louce, v　zeleném lese. No a když ne, tak zkultivovat. pralesy do civilizované země nepatří! Tenhle případ má navíc pachuť toho, že možná někdo něco dostal a slíbil za to, že to půjde bez problémů. A teď si jacísi domorodci usmyslí, že budou hájit své životní prostředí?

Odborně se tomu říká tuším refugium, útočiště. Místo, které se díky neobdělávání přiblížilo původnímu přírodnímu stavu (nebo tento stav – v　lepším případě – nikdy nepozbylo) a kde může přežít něco, co v　okolním pohnojení a zabetonování nemá šanci. Zlikvidovat takové místo je dílem chvíle. K　tomu, aby vzniklo, jsou potřeba léta nebo desetiletí. A shoda příznivých okolností, protože taky může vzniknout jen zarostlé smetiště.

Každý má své refugium, vyhledáváme je o víkendech a dovolených. Někdy je máme i doma, neuklizená půda nebo skříň se vzácnými přežívajícími　relikty minulosti. Něco zdánlivě bezcenného, co má hodnotu jen pro nás. Můžou být i nehmatatelná, v　mysli, tajné a zaplevelené koutky, někdy do nich zabloudíme a lekneme se, ale mají svou divokou krásu. A potřebujeme je, i když to tak většinou nevypadá.

Zmar všem ničitelům refugií!