Za horkem i deštěm

Na písníku u obce Mělibysmesice jsem přespal vloni a letos nevěřil Báře, že je tam přeplněno… ale bylo.
Podnikl jsem skoro stejnou cestu jako loni, jen s vynecháním zajížďky do Perníkova kvůli bouřce a dešti. Po podrobném prostudování snímků z meteorologického radaru jsem se ale ve čtvrtek v sedm hodin rozhodl vyrazit pod širák i přes právě přešlou přeháňku.
První ranou bylo obsazené místo v borovém lesíku. Tam, kde jsem spal vloni úplně sám, stálo několik stanů, aut a rybářských stoliček. Zase byl ale podrost pěkně uležený… Rozhodl jsem se vyčkat na soumrak v nejbližší občerstvovně, zbudované stylově z vyřazeného autobusu, a dal si i něco tuhé stravy.
S příchodem večera jsem zakormidloval na vhodný plácek a rozbalil karimatku a spacák. Druhá rána – mí sousedé vylezli ze stanu a zažehli oheň, uprostřed borovic. Pro jistotu jsem se schoval do vody, která byla úžasně prohřátá, a honil se chvíli s potápkami roháči.
Třetí rána: přijelo auto a majitel se vyžíval v síle svých reproduktorů. Nechtěl se o ni sice příliš dělit, takže nechal dveře a okna zavřené, přesto se duc-duc neslo docela daleko… Párkrát vyzkoušel dynamiku, od minima na maximum a zase zpět, pak naštěstí odjel.
Ani v teplé vodě ale člověk nevydrží dlouho, zejména když má na břehu své věci do poslední nitky. Za přicházejícího šera jsem vylezl, osušil se, rozprostřel osušku na přilehlý keř a zalezl do spacáku. Ještě jsem zaregistroval nevýletnicky vyhlížejícího chlapíka, který projížděl kolem mne na kole, a začal mírně upadat do spánku.
Ne ovšem nadlouho – přišla čtvrtá rána. Chlapík se na zpáteční cestě zastavil u mne, namířil baterku a jal se mne vyslýchat, jestli chytám ryby. Možná myslel, že mám pruty přivázané k odvrácené straně rámu kola, nebo že neusnu bez navijáku pod hlavou – nevím, ale nebylo tak těžké se ho zbavit.
To ale byl jeden člověk, horší bylo ovšem zbavit se celého letního tábora. Samozřejmě že stezka odvahy, zprovozněná po soumraku, vedla tři metry ode mne a nejbližší strašič stál tak deset metrů daleko. Rozhodl se děsit tlučením klackem do stromu, což znělo o tři řády hrůzostrašnějí, než vytí, výkřiky a sténání, produkované předpubertálními hrdly jeho spolustrašičů, umístěných opodál. Pátá rána trvala zdaleka nejdéle a kdybych měl na sobě tričko nějaké tmavší barvy, snad bych se k němu připlazil a kousl ho do nohy.
Celou noc až do rána bylo horko, takže se nemůžete divit, že jsem spal nezapnutý, ale můžete se divit, jaké štěstí asi hledala ta myš, co mi přeběhla po pravé lopatce…