Chtěl jsem napsat „fšechna“, případně „fšecka“, ale v titulku by to nevypadalo dobře.

Nejsem motoristický nadšenec, takže vozový park obnovuji velmi zvolna a rozvážně. Moje bilance, když nepočítám Jawu 20 a Jawu 250 pérák zví pouze pěti kusů.

První byl Barbunec. Koupil jsem staršího, ale od mladších manželů. Ti ho dostali jako svatební dar a už chtěli asi něco serióznějšího, čtyřtaktního. Kupoval jsem ho jako dělníka silnic – bylo to tehdy asi nejprostornější auto na běžném trhu, varianta 353 W Tourist, tedy vlastně kombi. Měl posloužit především jako dopravní prostředek pro probíhající rekonstrukci domu v Pirknpurku, a sloužil dokonale. Jeho maximální výkon byl dovoz 35 metrů čtverečních obkladaček ze stavebnin v Hořčicích pod Trautenberkovem nebo pěti betonových desek k překrytí septiku z Kvínkáslu. Posléze mu začala hnít a odpadávat karosérie – svěřil jsem ho jakémusi kutilovi, který ji vyměňoval asi tři čtvrti roku, načež jsem Barbunce prodal za cenu jen mírně převyšující náklady na rekonstrukci.

Protože v té době jsem si pořídil zbrusu novou Vokurku neboli Fáčko. Byla to ta s 387 nebo kolika vylepšeními, jak pravila dobová reklama. Sloužila taky celkem poctivě a dodnes nechápu, jak jsme se do ní vešli i s Mladší a Starší včetně výbavy na týdenní sjezdařsko-běžkařské jarní prázdniny. K tomu musím připodotknout, že nevelký kufr ještě zabírala čtyřicetilitrová bomba na propan-butan a doba rakvová byla ještě před námi a doba zimních pneumatik teprve pomalu nastávala.

No, časem šla Vokurka do prodeje a u firmy, pro kterou jsem zmastili software pro agendu autoopravny, jsem výhodně zakoupil Ferdu, do kterého jsem sice promptně taky nechal zamontovat bombu, byl to ale jinak plnohodnotný kombík. Byl použitý, ale jen půl roku starý a tedy s výraznou slevou. Bylo trochu divné, že mi zatím nechtěli dát velký TP, ale situace se vyjasnila poté, co mi volat jakýsi policejní důstojník, že mi ho chtějí zabavit, protože byl použit k trestné činnosti. Naštěstí nešlo o vraždu ani znásilnění, ale jen nesplacený leasing; na dodaném TP jsem si posléze mohl přečít několik cizích jmen předchozích majitelů, vesměs arménských či jakých. Vydání jsem odmítl a navšívil majitele firmy, který slíbil vrácení peněz při problémech. Naštěstí vše vyšumělo do ztracena, ale po sedmnácti letech životnosti Ferda skončil totálkou.

Mezitím jsme si ale přivlastnili Káju. Zkraje jsem Ferdu preferoval před Kájou, taky díky úspornějšímu provozu na P-B (v Kájovi moc místa na bombu nebylo). Jezdí už sedmnáctý rok a co jsem na něm sám neurazil, to nebylo potřeba – kromě průběžného servisu – opravovat. Když jsem nedávno potřeboval náhradní díl za 80 korun (vnitřní víčko světlometu, které jsem při výměně žárovky nedbale zajistil), málem jsem z prodejny odešel s novým autem za půl mega – nabízela se výhodná koupě předváděcího vozu s dokonalou výbavou. Prodejce se mi dušoval, že s takovým autem (atmosférický motor, nepřímé vstřikování) si už vystačím až do smrti (asi jsem toho dne byl nějaký pobledlý a vychrtlý), zároveň se ofšem dopustil hrubé chyby – poskytl mi zkušební jízdu. Celkkové převýšení na trase sice nebylo větší než 2 metry, ale i tak jsem na vlastní kůži poznal, že výkon 58 kW ani na rovině není to, po čem toužím. Navíc dealer na adresu Káji a jeho výdrže poznamenal „jó, pane, taková auta se už nedělají!“, čímž mě ujistil, že čas pro vevejčení (český překlad slova „inovace“) ještě nenadešel.

Kromě toho jsem před skoro pěti léty zdědil po tátovi Hoplíka. Byl trvale zaparkován v Babičkově a sloužil k tomu, abych vozil svou mateř po nákupech, lékařích a úřadech. Ta ale už samostatného pobytu doma není schopna a tráví čas po nemocnicích, sociálních zařízeních nebo u nás doma. Spočítal jsem si, že za poslední roky, kdy jsem s ním ještě občas jezdil, mě vycházel kilometr jen na nákladech na STK a superlevném pojištění (s nájezdem do 5.000 km ročně) nejméně na dvě koruny, a dnes jsem se s ním proto odebral do nebližšího autobazaru, nabízejícího i ekologickou likvidaci. Vyslechl jsem si pro jistotu, co bych musel splnit pro zařazení mezi veterány (rok výroby 1996), pak vyndal s auta dvě tašky krámů (deky, brýle, žvýkačky, zvedák a nářadí, kapesníčky, deštníky…) a nechal panu majiteli klíče i s plnou mocí k odpisu. Škoda, Hoplík startoval na první škrtnutí, frčel si to i po dálnici 130 v pohodě a i tady jsem slyšel „jó, pane…“

Protože inovační třeštění postihlo i rodinu Mladší, půjdu zítra jen jako nezávislý pozorovatel na další zkušební jízdu a budu se mračit na ošklivá čínská elektroauta s čumáky jako sloní zadek.