Monotónní horko a plechovou oblohu vystřídaly nenadálé změny počasí.

S koncem krásných teplých dní a příchodem deště nastal konečně čas odjet na dovolenou. První bouřka nás v pondělí málem smetla z dálnice před Českými Budějovicemi, druhá kousek za Lincem. Pak už jen drobně pršelo.

Nedaří se mi mezi mými přáteli prosadit názor, že na horské túry se nevyráží o půl jedenácté, ale podstatně dřív; nicméně v úterý tou dobou teprve přestalo pršet, takže jsem to skousnul. Ve středu jsem naopak v očekávání horšího počasí hloupě navlékl dlouhou tlustou kalhotu, takže jsme krátkou patnáctikilometrovou túru museli kvůli horku zkrátit předčasným sestupem. Ve čtvrtek pak bylo počasí na výstup zcela ideální, jen to klouzání suťoviskem po zadku při sestupu Berce moc nešlo. No a protože jsme na nástup popojeli asi dva kilometry auty, přesvědčil jsem zbytek výpravy, že to zpátky odjedu sám a ať dojdou po svých. Došli a protože se mezím spustilo, musel jsem je uvítat z balkónu hotelu s plechofkáčem v ruce, aby viděli, že jsou správně doma.

V pátek pak měly bouřky a průtrže jít přes pruhem od jihozápadu, kterým jsme se vraceli. Šly, ale těsně západně od naší trasy, takže jsme si dopřáli suchou stezku. Plavák přišel až večer doma.

Krize, popsané v předchozích dvou článcích, se částečně vyřešily – ta bytová dočasným pobytem Babí v odlehčovací péči, ta garážovací přesunem Káji I. do Žirafína, předáním Šourana první dceři Druhého a snad blízkým sešrotováním Rendi. Toník (Kája II.) osvědčil na první tisícofce kilometrů, že je podstatně méně žravý než jeho předchůdce a byt tak definiitivně přijat do rodiny. Jen s tím tempomatem si ještě úplně nerozumím.