Drobný pokus o horror.

„Tak jak sis dnes naplival?“, zeptal se soused.

„No, nic moc. Já dobrý, ale babička měla tři čárky, tak musí zůstat měsíc v karanténě. Přitom tu pizzu nemá moc ráda, ale biftek pod dveřma nepodstrčím. Zamknul jsem ji v koupelně, mýt se budu ve dřezu.“

„Nojo, nelepší se to. Včera hlásili zas pět nově nakažených, takže žádné rozvolňování zase měsíc nebude.“

„A od čeho máš ty modřiny na rukách?“

„To nic, včera na mě tři policajti trochu klečeli, že jsem vyšel z obchodu a neroztáhl jsem včas kolem krku distančák.“

Kolem projel kovově modrý Bentley. „Toho jsem tady ještě neviděl.“

„To byl přece Pepa z vedlejší ulice. Ten nemá nikdy dost. Vykašlal se před dvěma roky na právničinu a šel do nemocnice dělat sanitáře.“

„Jo, zdravotníci a důchodci, ti si žijou. Taky se na ten důchod těším. Mám ho už na dosah, však mi je už čtyřiaosmdesát.“

„Jen aby ses ho dožil. Už jsi byl tenhle týden na očkování?“

 „Ještě ne, jsem objednaný až na pátek. Ta smíchovská mutace prý není tak nebezpečná, ale ztratí po ní člověk chuť. Na pivo.“

„No to by byla dost smůla, protože jsem právě vyhrál slosování a vyhrál jsem poukaz na půl hodiny pro dva v hospodě. Včetně povolení opustit čtvrť, samozřejmě, když jediná hospoda je na opačném konci města. Už jsem si koupil masku s brčkem, tu pěknou, jihočínskou, ne ten severočínský šmejd.“

„Ty hajzle, a mě sebou nevezmeš?“ To už bylo trochu moc. Sklapl jsem svůj distančák, natáhl se přes jeho a dal mu takovou ránu, až jsem… spadl z postele.

Ale nejhorší na tom snu bylo, že jsem měl oholené fousy, protože by mi jinak předpisově nepřiléhala maska!