S R. na cestách
Týdenní (někdy kratší) cyklosólodovolenou podnikám každoročně, už asi sedmý rok. Letos byla ale poprvé opravdu svobodná. Vysvětlím později.
Zvolil jsem tentokrát neobvykle časný termín – předposlední květnový týden. Hodilo se to proto, že dva víkendy za sebou jsem měl program v jižních Čechách – nejprve pravidelné dvouleté setkání s přáteli a týden nato pochod, který pořádá náš kamarád. Na první akci jezdím sólově, na druhou s Berkou, takže se přímo nabízelo řešení – na jih pojedu vlakem, pak se budu týden potulovat a zpátky mě odveze Berka autem.
V pátek vyrážím rovnou z práce, vlakem do Tábora, posledních 17 km vlastní silou, spacák, hadry a nejnutnější potraviny v brašnách na nosiči, kytaru na zádech. V prvním kopci za mostem přes Lužnici si nadávám, co to bylo za nesmyslný nápad. Řízečky a buřtíky na cestu želbohu zůstaly v ledničce v práci, posílám proto aspoň esemeskovou prosbu o přesun do mrazáku. Dostávám objednanou chatičku a moji kolegové už se blíží tmou z hospody, takže si aspoň dáme pár hltů rumu a jdeme spát.
Většina účastníků srazu se sjíždí až během soboty. Beru zatím kolo a jedu po silnici zpátky a hezky podél řeky po červené, cestou-necestou, přes kořeny a výmoly, přes skalky a bažiny, potoky a kopřivy… drncá to mohutně a výsledek? Tachometr se mi vyklepal z držáku a povaluje se někde u stezky…
Chvíli toho želím a uvažuji, kde sehnat nový, ale pak si uvědomuji, že je to dar. Dostal jsem svobodu. Nemusím už honit ujeté kilometry ani průměrnou rychlost, zajímat se ujetou dobu nebo dokonce o spotřebované kalorie. Mohu jet, jak mi síly stačí a nesnažit se překračovat plán, ani ten z příští pětiletky. Nic a nikdo mě nečeká, ani splněné kilometry. Večer končí tradičně táborákem, a vydržel jsem s posledními dvěma posluchači…
V neděli většina účastníků a mizí hned poránu zpátky, vesměs do zaprášené metropole. Vzpomínám si na nedávný sjezd Úpy a jdu si na Lužnici zkusit, jak by mi to bývalo šlo, kdybych jel na kajaku. Nešlo. Dobře že jsem jel na té nafukovací bublině. Balím věci, loučím se zbylými a vyrážím směr Bechyně.
Na tuto každoroční akci jezdím vždycky sám, a to z bezpečnostních důvodů. Kdyby totiž měl jet se mnou ještě někdo další, za ty trasy, které si vymýšlím, by mě musel zabít. Hned prvních devět kilometrů je toho zářným příkladem – neposekanými loukami, rybářskými stezičkami skrz vrby, po kluzkém nřehu, občas výšvih na skalku, kam se člověk drápe po čtyřech i bez kola s dvanáctikilovým nákladem… prostě běs. Před Bechyní se ale vyškrábu z údolí Lužnice a pak už mám naplánovanou jen a jen silnici.
Pořád ještě nevím, kam pořádně zamířit. Trochu mě omezují mapy, které jsem vybral sebou ze svých sbírek – Šumava, Třeboňsko, Jindřichohradecko… Cestou na Písek ale dostávám pokyn shora. Ne, nejsem fatalista ani nic podobného, když ale hned vedle silnice leží v trávě vytržený list z autoatlasu, zcela nepoužitý k hygienickým úkonům, s mapou západní poloviny republiky… je to prostě jasný signál neomezovat se, nevymlouvat se na nedostatečné mapové podklady! Rozhoduji se proto pro cestu jihozápadním směrem, proti toku Otavy.
Město Písek má podle Wikipedie asi 30.000 obyvatel, z toho dva znám osobně – dceru kamarádky Ireny a jejího manžela. A koho jsem tak asi potkal v první písecké výletní hospodě, aha? I s tchýní a novorozeným přírůstkem do rodiny…
Jako o cílu jsem uvažoval o Sušici, ale nic se nemá přehánět, hlavně když nemám ten tachometr a žádným rekordem bych se pyšnit nemohl. A ve Střelských Hošticích je příjemné vodácké tábořiště s hospodůkou, v nedělní podvečer bez jediného klienta, jen s pár místními pivaři. Pod stříškou navíc sedí blondýna lehce při těle, ve slunečních brýlích, s cigaretou, a vypadá to, že na někoho čeká… Na mě ale ne, ale na týpka, který jí pak asi dvě hodiny valí klíny do hlavy, jaká je to skvělá ženská a že mu o žádný sex vůbec nejde… nakonec mu utekla…
Vyjednal jsem si nocleh dřevěné terase (spacák sebou mám, stan nikoliv). Ochutnal všechny místní druhy piva a něco i z kuchyně a dostal klíč od budky na ubytování brigádníků, kam se v pohodě vejdu s kolem. Teplá voda ve sprchách teče, na břehu je k prozkoumání rozpadající se, ale bytelně sestavený vor… Krásný večer.
V pondělí vstávám brzy, s vědomím, že půjde o náročný den a stoupání na Šumavu bych měl zdolat, než přijde největší vedro. Vyrážím už po osmé směr Horažďovice, Sušice. Pořádné stoupání začíná až u Čeňkovy pily, ale stojí tedy za to. Na Srní vyjíždím s vyplazeným jazykem, ale ještě je brzy na přestávku. Stoupám mírněji dál, pak krátký sjezd na Antýgl a už to chce opravdu doplnit kalorie i tekutiny. Po obědě krátce usínám v trávě, takže mě míjí jedna SMS…
Na Modravu to už není tak moc do kopce a kousek za Filipovou Hutí dosahuji nejvyšší bod cesty – cca 1.200 m.n.m Po osmdesáti kilometrech do kopce mě tedy čeká už jen 50 km z kopce.
Jedu vlastně pořád podle vody, nejdřív podle Otavy a pak podél Vltavy. Občas je proto nutno osvěžit se vodou ze sledovaného toku. V pojetí básníka je to nanejvýš poetický úkon, voda zurčí, stříbné krůpěje vody na hrdinově ksichtu, hluboké lesy v pozadí, hrdina odchází od toku jak znovuzrozený… V mém podání je to ovšem tělocvičný úkon hraničící s lidskými možnostmi. Je nutno zadržet dech, předklonit se a nesklouznout, zmáchat si trikot jen přiměřeně, avšak obličej kompletně a glavně neuklouznout. Kdybych tak nebyl líný zout si boty a ponožky!
Projíždím Kvildu i Borovou Ladu, Horní Vltavici, Zátoň, Lenoru a kochám se krásnými loukami kolem Stožce. Posledních dvacet kilometrů je krásně rovná asfaltová silnička podél Vltavy a už vidím most v Nové Peci.
Místní kemp, jak je velký, tak je prázdný a stejně střechu nad hlavou nenabízí. Mířím tedy do jednoho z blízkých penziónů a hned si domlouvám dvě noci. Ještě oplnit tekutiny a gulášové ionty v krvi v místní hospodě a okouknout, kde je nejbližší prodejna – ke snídani toho už moc v brašnách nemám…
V úterý jdu napěško, mírně stoupám ke Švarcnberskému plavebnímu kanálu a dál a výš na Plešné jezero. V trávě je spousta zajímavých kovaříků horských a jiných potvůrek, zdržuji se focením a nespěchám, i když počasí se netváří zrovna nejstáleji. Z Jeleních vrchů pokračuji Medvědí stezkou. Za chvilku jsem na Perníku. Ne závislý, ale vylezlý. Je to pár pěkných skalek a trošku hůře značená cesta, vedoucí přímo do hospody – ten guláš z divočáka si prostě žádá repete. Připomínám si poučku “Jste to, co jíte…”
Celý den jsem měl Šumavu prakticky pro sebe, potkal jsem jen pár pěších důchodců a partu kolových holek, aspoň tak na sebe pokřikovaly, i když nejsvěžejší bylo dost přes šedesát…
Středa: Švarcnberský plavební kanál, to je zázrak fyziky. Po asi tříkilometrovém většinou mírném stoupání prakticky od hladiny lipenského jezera sleduji jeho tok nějakých asi třicet, pětatřicet kilometrů (z toho 18,5 přes Rakousko, prakticky pořád lesem, po české modré turistické značce) a přesto jsem ještě tak vysoko nad hladinou, že je to dolů ke dvojitému mostu docela slušný sjezd. Postojím v tichém zadumání v Horní Plané, a odsud je už úžasná cyklostezka až k hrázi.
Dál už to jde docela šupem z kopce. Brzdím na chvilku na Čertově stěně a dávám o sobě vědět. Ve Vyšším Brodě se jdu podívat na peřej Herbertov a vzpomínám, že asi před čtyřmi lety jsem si ji při podobném vandru málem sjel.
Před jedním obchodem stojí kolo, ještě o něco víc napakované než to moje. Je první takové za celou dobu, proto chvíli váhám, jestli nepočkat na majitele, ale pak frčím dál. Pak ho ale dojíždím těsně poté, co jsem vstal od oběda v Rožmberku. Nejede samo, sedí na něm chlap a jmenuje se Norbert. Jsem naprostý žabař, protože on vyjel před dvěma týdny z domu od Bodamského jezera a míří přes Rakousko a Boehmerwald podél Vltavy a Labe do Drážďan a Lipska… Jedeme spolu až na kraj Českého Krumlova, kde má vyhlídnutý vodácký kemp Nové Spolí. I chatička se tu našla, nevejde se do ní víc než dvě palandy kolmo k sobě, malá polička a stojanový větrák. Není tady ani okno a navíc nemá cenu za lůžko, ale jen za místnost, takže platím jako čtyři chlapi… no, dá se to unést. Hned vedle jsou dámské toalety.
Když si téměř všechny členky asi tří vodáckých školních výprav, vesměs ve vodáckém oblečení (mokrých tričkách), rozhoduji se pro něco starožitnějšího a jdu do města a na zámek. Na prvním zámeckém nádvoří je patnáct Japonců. Na druhém je dvacet osm Japonců, na třetím a čtvrtém jsem to přestal počítat. Na pátém je padesát čtyři Japonců a Norbert. Po odchodu Asiatů děláme společnou fotku a jdeme na večeři a na pivo. Prozradil jsem mu něco o tom, jak jsem v Krumlově byl na závěrečném soustředění vojenské katedry… snad už to není vojenské tajemství. Využívám jazykové neznalosti jeho i obsluhy a platím dohromady, protože je tady na návštěvě.
V kempu je nádherná vodácká atmosféra, spočívající v tom, že parta pubescentů hýká u ohně, později i bez ohně, až do časného rána… chudák stanuje hned vedle. Já sice přes noc musím nechat otevřené dveře (buňka nemá okno), ale slyším vodácký ruch jen vzdáleně.
Na čtvrtek jsem si zamluvil půjčení lodi a odvoz do Rožmberku. Mám to úplně sólo, takže zase trochu dražší… ale bude to stát za to. Ráno mi ještě Norbert na oplátku platí snídani, odmítá nabídku na místo háčka a vyráží ku Praze, zatímco já se vezu dodávkou proti proudu. Lipno II prý pouští 7 m3 za sekundu, takže to není ani násilný průtah (jak to zprvu vypadalo ze silnice), ani žádná divočina. Vzpomínám na zkazky, jak se na Vltavě stojí půlhodinové fronty na sjetí jezu – za celý den jsem potkal přesně 13 vodáků.
Do pedálů šlápnu až někdy o půl páté. Krumlov byl pro mě bodem, kde jsem utratil nejvíc, a to jsem nekupoval žádné ptákoviny… ale stálo to za to. Teď to už není tak příjemně z kopce jako dosud, musím přejet dvakrát údolí Vltavy, jednou údolí Malše, pak ještě Blanici či co… pořád přitom čekám, že za příštím stoupáním se přede mnou náhle rozevře široká třeboňská pánev, kde žádný kopec není vyšší, než jaký vyvolá šplouchnutí kapří ploutve a já hladce sklouznu do kempu u Opatovického rybníka… Severovýchodní vítr, který mě vytlačil na Šumavu, pořád ne a ne změnit směr a tak ho teď mám za nepřítele. Kopce jsou ale nižší a nižší, míjím Žižkovo rodiště a po sedmé hodině už je to skoro pravda a cíl je na dosah.
Dnešní kombinace 25 km loď a asi 50 km kolo by zasloužila nějaké speciální pojmenování, třeba Ementálový muž.
Po čem mé rty celý týden baží? Po jelením loji. Vezu ho celou dobu sebou a až v pátek jsem si ho všiml v hyenické taštičce a řádně se promazal. Velmi uspokojující.
Na poslední úsek mi zbývá už jen asi 40 nebo 50 km. Musím si to nějak natáhnout, tak kličkuji mezi rybníky a Lužnicí, Nežárkou a Zlatou stokou… Protože přijet k naším známým Bellavistovým o hodinu dřív, vykecali by mi díru do hlavy. Když už nevím co bych, stavím u jednoho rybníčku a pomocí samospouště se pokouším o autoportrét. Měl z toho vyjít dynamický muž nejlepšího věku na kvalitním bicyklu, polykající dálky jak Francouz žabí stehýnka. Místo toho vidím na displeji pořád jakousi obtloustlou zdrchanou postavu na plečce s nepatrnými taštičkami na nosiči a spáleným nosem. Nechám zbytečných pokusů a dojížím poslední úsek. Trasa sobotního pochodu se už desetiletí nemění, takže v houfu mladých gymnastek vyrážíme silnicí a lesem do Choustníku, kde je v závodní jídelně místního JZD objednáno zhruba 100x vepřo-knedlo-zelo, velmi chutné. Protože se považujeme hrdě za zdatné, vybíháme s Berkou na hrad a po návratu stíháme hlavní skupinu, která se chystá opustit hospodu v Choustníku a pokračovat do hospody v Předboři. Tamější paní hospodská má na jídelním a nápojovém lístku sice pouze dvě položky – pivo a chleba se škvarkovým sádlem, ale oboje naprosto dokonalé. Zbývá dojít asi šest kilometrů po silnici, naložit kolo a vzhůru směr Kvínkásl…
proč tam nemám avatara? žeby…
Mikine, musím doma ve dřevníku posilovat s polínky, pak určitě 🙂
Báro, je to ale bez vraha, nevadí?
oprava: musíš
Objevil se mi tenhle příspěvek ve čtečce, tak jsem si u oběda klikla, že si něco přečtu a u toho se najím. Omyl. Četla jsem to jako detektivku, jídlo mi vystydlo a pak už jsem na něj neměla ani chuť. Takováhle singl dovolená je pro mě z jiného vesmíru, klobouk dolů!
To je skoro sen. 🙂 Myslíš, že bych také něco takového zvládl? 🙂