přinesly pár nevšedních zážitků a to přesto, že věk oslavenců činil celkem 138 let.
Tak za prvé – ve čtvrtek slavil pantáta. Protože jsme auto na týden svěřili starší dceři, byli jsme odkázáni na odvoz švagrem. Už po půlhodině jízdy jsem pochopil, že má nové auto. Nechválil jsem, spal jsem, minulý víkend byl velmi náročný a během týdne jsem to nějak nedohonil.
Pantátova přítelkyně neustále něco nosila, jedna věc lepší než druhá – svíčková, vaflové řezy, dort, červené … Mám hrozně rád lidi, které nejvíc potěší, když jim sežerete všechno co mají doma. Nejvíc se v tomhle ohledu snažil synovec. Já jsem přece jen radši, když je člověku dobře nejen při tom, ale i po tom.
Což se nepovedlo mojí ženě; vylepšil to panák slivovice, ovšem až u šváry doma, neboť pantáta žije odporně zdravým životem, a kdyby si dal člověk dva panáky po misce zrní, tak by asi měl problém trefit do postele.
Mimochodem, slovo pantáta mi připadá velmi dokonalé – spojuje v sobě familiérnost blízkého vztahu, neopentleného zbytečnými nebo předstíranými city (táta) s povinnou úctou a odstupem vůči nepokrevnímu příbuznému (pan). Bohužel se obecně chápe spíš jako jemná nadávka (ten starý páprda, co už nic nemusí dělat, tak jen do všeho kafrá), což je škoda.
Nakonec jsme ještě od skorošvagrové vyfasovali kapra z mrazáku, kterým by se daly rozbíjet palivové články od Westinghouse, a synovec nás hodil domů.
Druhé narozeniny
nebyly rodinné, ale služební a probíhaly původně paralelně ve dvou místnostech; v jedné se sešly bývalé kolegyně oslavenkyně, nyní v důchodu, od kterých se očekávala účast intenzivní, nikoliv však příliš dlouhá. Do stejné místnosti, ale v pozdějším termínu pak byli pozváni VIP hosté. Vedlejší restaurační místnost byla určena pro plebs, o to v ní ale byla zábava živější a bezprostřednější. Nikdo ale nemusel litovat, do které kategorie je zařazen, protože VIPové se zpravidla zdrželi kratší dobu, zatímco plebs byl natěšen na taneček, který se ale dal realizovat v místnosti, pozvolna vyprazňované VIPy. V určitém okamžiku tak došlo k prolnutí společností, redukovaných o ty, kdo si nepřišli zařádit.
Přes původní přesvědčení, že moje účast bude zdvořilostní, jsem víru tance podlehl. No nepovede se to každý den, tancovat s dvaceti rehabilitačními sestrami a fyzioterapeutkami najednou. Dva mojí kolegové, vidouce tu přesilu, po spuštění hudby prchli, další kolega zůstal se mnou a snažil se ze všech sil. Jeho osobní obětavost šla tak daleko, že dokonce zanedbal volební kampaň; místo aby rozdával po hospodách žvýkačky, které při nafouknutí do bubliny vytvoří logo strany, oddával se tanci a rytmu. Oslavovaná paní docentka při odchodu (který však neznamenal konec zábavy) ocenila naše zásluhy a vyzvedla rehabilitační účinky rokenrolu. Z úst odborníka potěší, že jsem kromě společenské stránky udělal i něco pro své zdraví.