aneb je slušné se představit.

Po několika měsících na blogu jsem usoudil, že by bylo vhodné prohodit pár neobjektivních slov o tom, jak se vidím.

Ačkoliv používám nick, kterým se označují zuřiví fandové, na fotbale jsem byl naposledy někdy ve 12 letech, a to na utkání typu Dolní proti Horním. Emoce vznikající při sportovním utkání nechápu.

Jsem naprosto nesportovní typ. Jsem však ochoten urazit desítky kilometrů pěšky, na kole, na lodi, v krajním případě i na koni jen tak – pro radost z cesty.

Neškodilo by mi, shodit nějaké to kilo. Může si ale hladový člověk užívat život?

Bydlím ve městě, a přesto na vesnici.

Ač manuálně nezručný, vytvořil jsem před dvaceti lety s pomocí blízkých příbuzných ze skorozříceniny bydlení, ve kterém doufám strávit zbytek života.

Jednou z hlavních hodnot je pro mě nezávislost. Přestože prakticky všechno, co dělám, je na někom závislé a slouží někomu jinému.

Nemůžu o sobě říct, že bych rozumněl počítačům. Přesto jsem se několik let přiživoval jako programátor a analytik.

Spokojím se s málem. Snažím se ale nezapomínat, že vždycky můžu chtít víc.

Byl jsem ekolog(ista) a zelený už v době, kdy se to tak ještě ani nejmenovalo. Sbíral jsem brouky a čílil se na svou matku, která prala koberce v řece. Teď mě zelení jdou se svými nesmysly pěkně na nervy.

Pokud jde o zbraně a násilí, zastávám názor, že pro bezpečnost vlastní i bezpečnost okolí je nejlepší, být dobře ozbrojeným pacifistou.

Hudba: preferuji country a její tuzemské odvozeniny. Přátelé mě občas nutí vydávat zvuky, které tento žánr vzdáleně připomínají. Dělám to rád, a ještě raději se k tomu nechám přemlouvat, protože to ve mně vzbuzuje iluzi, že se mi to daří.

K překonávání životních překážek jsem vybaven rodinou, zvící jedné manželky, dvou dospělých, avšak závislých dcer, a jednoho psa nad hrobem.

Za ideální státoprávní uspořádání považuji osvícený absolutismus. Tuto formu se snažím nenápadně prosazovat i na víkendových a dovolenkových akcích s přáteli. Vesměs úspěšně, což mě přesvědčuje o správnosti tohoto názoru.

Můj okruh přátel je poměrně úzký, avšak stabilní (většinou 25 a více let). Po svých přátelích pokud možno nic nechci a naopak. Mám je na to, abych viděl, že i jiní lidé žijí podobně jako já. A abych viděl, že se taky dá žít úplně jinak.

Nesnáším lidi, kteří vyvolávají konflikty a nevědí, co chtějí. Poznám to snadno – stačí jednou navštívit restauraci a sledovat jejich výběr jídla a konverzaci s personálem.

Chtěl bych zemřít v botách a ne na nemocniční posteli v hospicu. Ale, xakru, aby to zase nebylo moc brzo :-))