Minulý nastavovaný víkend znamenal intelektuální výmaz.

V pátek jsem po cestě z práce ve třetině trasy zjistil, že jedu po ráfku. Dotlačil jsem kolo asi kilometr k nejbližší vodní ploše a vrhl se do zalepování za soustředěné pozornosti okolohrabajících zahrádkářů. Našel jsem jednu díru, zalepil, nasadil, nafouknul – a nic. Sundal, rozebral, strčil do vody – a indikoval další dvě díry. Vedle sebe, v tak šikovném úhlu, že bylo vyloučené zalepit obě jednou záplatou. Přesto jsem se o to pokusil, samozřejmě marně. Nakonec jsem připlácnul další dvě záplaty. Smontuju, nafouknu – drží. Vložím do rámu, odrazím se – a jedu zase po ráfku. Ujel jsem aspoň dvacet metrů, abych byl ze zorného úhlu zahrádkářů, co z toho měli vánoce, a pak zbylého dvaapůl kilometru potupně odtlačil.

Nebudu popisovat, jak jsem prolepil sobotu a neděli. Vyvrcholením bylo zasunutí. Tedy konečně snad zalepeného kola do rámu v neděli večer. Konečně drží.

Za celý víkend jsem nebyl schopen jedinkrát vyhrát Spider Solitaire ve dvou barvách.

Držel jsem se většinou doma a odpovídal pouze na jednoduché dotazy.

V sobotu sběr ořechů, v neděli déšť. Takže ani fyzické výkony se nekonaly.

Zato emocionálně…