Stříhat nebo nestříhat?

Nemám rád fronty a čekání v nich a v důsledku toho se vyhýbám nejen obchodům a úřadům, ale taky holičům. Těm už od doby, kdy jsem nosil vlasy téměř po ramena. Ale nejspíš jsem si nechuť ke stříhání vypěstoval už dřív, když mě jako malého otec vždycky zavedl do místnosti s prošlapaným linoleem a výhledem do zanedbaného dvora, plné chrchlajících staříků, zeptal se "kdo je poslední?" a když se někdo zavrtěl, pravil "tak po tom pánovi půjdeš" a nechal mě tam sedět se třemi korunami padesát v ruce.

Vždycky jsem měl pocit, že ten chlap v bílém, co obtahuje břitvu na koženém pásu, má nekalé úmysly a že to bude bolet. Ani dnes se necítím nejjistěji, i když ho už berou do ruky výhradně dámy a šmrdlají mi jen po zadních partiích krku.

Před několika léty jsme měli kadeřnickoholičskopedikérský salón přímo ve fabrice, jen stačilo seběhnout dvě patra, zkontrolovat obsazení a podle výsledku jít buď domů nebo pod nůžky. Salón byl zrušen a pak jsem se několik let protloukal po učňovských střediscích a podobných zařízeních s vysokou pravděpodobností nastřižení ucha, až jsem zakotvil v oficíně u nádraží. Má tu výhodu, že hned vedle je služebna policie, takže případné ublížení na zdraví mohu okamžitě nahlásit. Pak je tam taky vidět z ulice do čekárny, takže můžu zhodnotit své šance a včas utéct. V čekárně pak můžete zhlédnout Kobru 11 nebo jiný hodnotný seriál.

Tak jsem prostě včera dal na milý hlas, co mě tam posílal, detekoval prázdnou čekárnu a jal se sledovat Simíra, jak stačí během jednoho dílu zlikvidovat celodenní produkci koncernu Volkswagen. Přede mnou bylo jen individuum s pětimilimetrovým mechem, které si připadalo zarostlé a nechalo se krátit na tři milimetry. Nechal jsem se taky ožižlat, zaplatil trochu víc než tři padesát a vypadl do vánice.

Teď už jen doufám, že neuhodí mrazy, když nemám chráněné uši.