Když se o někom řekne "ten je hodnej", většinou za tím slyšíme nevyřčené "ale blbej".
Hodným může být člověk nejméně dvěma způsoby:
Z aktivní hodnosti se do blbosti sklouzne daleko rychleji.Je fajn být hodným, ale být blbým se dobrovolně chce málokomu. Hodný se stává blbým nikoliv z principu své vlastní hodnosti, ale z důvodu existence vyčůranosti nehodného okolí, které jeho hodnost dříve nebo později začne zneužívat. Tomu by se dalo předejít jedině tím, že by byli hodní všichni. To bychom ale pro samé pochopení a soucit s tou civilizací daleko nepohnuli.
Být hodný je životní strategie, kterou většina lidí zaujme úplně mimovolně. Někdy možná i trochu z nouze. Když už nemůžu být v něčem nejlepší nebo aspoň hodně dobrý, budu aspoň hodný. Pak je ovšem jen kousek k tomu, být blbý.
Není nutné mít kolem sebe jen samé hodné lidi. To se pak člověk snadno stane vyčůraným. Ale je dobře, když o někom hodném aspoň víte. Už proto, že takový člověk ukazuje, že hodnost vůbec může existovat.
Tak abyste viděli, jsem jsem hodnej, ale ne blbej, pouštím vám na četná přání do provozu Hlaváčka!
Tak já jsem si v anketě vybrala možnost “ náhodně nablblej“ ta mi odpovídá asi tak nejvíc ze všech ostatních:-)
já nemám žádné připomínky, popsals to naprosto vyčerpávajícím způsobem.
🙂
pozor, na Hlaváčkovi se ještě pracuje!
Jo tak teď konečně vím,o kom byla řeč před čtyřmi dny…
„hodný“ a „blbý“ je někdy rovnítko, někdy ne a bojuje se s tím celý život. Problém je v tom, že může nastat situace, kdy okolí „hodného“ navede zneužíváním hodnosti na to, že je vlastně „blbý jak pučtok“, když je tak hodný… pak ten hodný podnikne něco, na co jeho okolí prostě není připraveno, ale co je vlastně odrazem zachování vlastní důstojnosti… Hezky to vymyslel pan Papin s tím hrncem, že jo? :))
Hlaváčku, vítej opět zde a jsem rád, že jsem první, kdo to tu může citlivě všecko narvat:)))