Tedy nic potěšujícího.

Jestli pracovní týden končí v pátek zahoukáním sirény ve fabrice, tak ten minulý stejným okamžikem začal z toho předminulého a trval někdy do sobotního tři čtvrtě na čtyři, neboť bylo nutno dát dohromady ta správná čísla. Jediné štěstí, že u toho byla jedna jemná slečna Tullamorka. (Byla tu určitě slečna, ne paní, protože na začátku byla ještě panna.)

Pak následovala série dalších nepříjemností, víc než za posledního dva a půl roku dohromady, a to všechno jen kvůli cizí umanutosti a nečisté hře.

Následovalo rokování s bandou patnácti Východoevropanů, z té se ale nakonec vyklubala jen jedna ustrašená uklízečka.

Do toho přijel pán, vykuchal pračku, prázdnou bednu nechal v koupelně, díly roznesl po celém domě, kus odvezl sebou neznámo kam.

Jiný pán vykuchal auto, vyměnil několik filtrů, membrán a kolínek a nechal ho stát před dílnou s klíčky v zapalování.

Ta správná čísla se nakonec ukázala být ne tak docela správnými a úplně jiná loňská čísla se zdnešního pohledu taky jeví nějak jinak.

I když normálně spím dobře, tentokrát to se mnou nějak zamávalo i v noci a přestože jsem chodil spát včas, byl bych nejradši někdy zalezl do postele už ve čtyři.

Nebyla se mnou řeč ani nic jiného a na bloguje.cz nebylo až na výjimky co číst a stejně nebyl čas a Buflík se z toho všeho poblil na koberec.

Tak už zase padla a je tady další týden a snad bude veselejší 🙂