Jednou za rok

se poslední dobou objevuje datum, ve kterém jsou všechny číslice stejné, a to nám vydrží ještě další čtyři roky.

Osmička je moc hezké číslo, takové sympatické, oble kulaté, dvojité… Bohužel jsme na ni asi v první třídě chyběl, takže ji dodnes píšu křivě, kostrbatě a deformovaně, což si vůbec nezaslouží. Ale už dnes, jakmile mi dnes ve fabrice padla (což neznamená, že bych kopnul do soustruhu a odkráčel domů), přetočil jsem si interní kalendář a začal na všechny dokumenty pečlivě malovat už ta hezké zítřejší kolečka.

Včera prý ne čete jakási kartářka varovala před sňatky uzavíranými v tento den. Považuji numerologii za hovadinu ještě o dva řády větší než astrologii (zatímco kartářce bych možná i věřil, může to být zkušená žena s pozorovacím talentem, přirozenou empatií a bohatými životními zkušenostmi) a významná data bych si vybíral nejvýš tak podle zapamatovatelnosti – ovšem data si stejně spíše vybírají mne. Takže nechystám nic významného ani se ničemu významnému nevyhýbám. Jen si dnes večer sbalím pár věcí, abych zítra odpoledne mohl zabalit práci možná i o čtvrthodinku dříve a vyjet na cestu, kterou podnikám taky jen jednou do roka – za našimi přáteli Lidou a Lumkem do jejich chatičky poblíž města Síran Argentnatý, osada Hloučky. Chci to stihnout do tmy, Berka tam dorazí za mnou motorizovaně a vypukne pohoda, lemovaná návštěvami hospody Na Marjánce, prodíráním boletoferními porosty a koupáním v sinicovém roztoku, domorodci považovaném za řeku.

Loni tahle cesta měla zvláštní nádech – na chatě probíhala rekonstrukce. Lida s Lumkem nějak zestárli nebo co, už je nebavilo vodu ručně pumpovat na spodním okraji zahrady, pěšky donášet, vylívat kýble kdovísčím kdovíkam a tak. Taky se bojím, že nezůstala zachována ta krásná místnůstka z papundeklu mezi kůlnou a garáží, kde si člověk celé hodiny mohl číst vojenský časopis Zápisník z let 1964 – 1974, dokud nezačalo bolet břicho někoho jiného… Nasadili si proto na zahradu kamaráda, který ji zobracel naruby, natahal trubky, přistavěl základy, předělal střechu a kdovíco ještě. Loni jsem tedy jel sám, cestou koukal co kde lítá, dvakrát píchnul, pak okoukl staveniště, přespal v nejbližším vhodném zařízení, posnídal housky koupené v konzumu na návsi Chotětrap a pak jel podle řeky, koupal se a pekl buřty a tak… Jo, romanťyka.

Snad mě zítra ve stoupání nad halami Phillip Morris neklepne vedrem.