Pátá

Je to pěknej chlap

říkala Berka o sousedu Gomorkovi, když jsme začali rekonstruovat dům, kde teď bydlíme. Svalnatý, urostlý, černý, s knírem, celkově jižní typ. Sice už se blíží důchodovému věku, ale pořád takovým zůstal.

Před těmi skoro třiadvaceti lety žil se svou ženou, se kterou už byl rozvedený, ale vzal ji zpátky. Byla naší první návštěvnicí a vycházeli jsme s ní dobře, až jednou začala mizet, až zmizela úplně. Není na dně blízkého Lopaťáku, to by ji tam potápěči už dávno vyšťourali, byla vídána v jakémsi kadeřnictví. Přesto všechny tři jejich děti zůstraly v opatrování sousedovi a jeho matce. Přesto starší dvě zmizely hned po dosažení plnoletosti a v domě zbývá jen mazánek.

Nějakou dobu se nic nedělo, ale časem jsme zaznamenali, že peřiny na balkón vynáší jakási jiná dáma. Byla to Iva, což jsme moc nechápali – pravý opak souseda, který chodil spát se slepicemi, nechodil ani do hospody, natož na nějakou gultůru a věnoval se jen svým poštovním holubům. Iva byla společenský typ a vídáme se a zdravíme se dodnes. Dokonce jsme jednou v sousedově nepřítomnosti byli pozváni na malý mejdan na jeho zahradu, věc jinak neslýchaná. S tou převýchovou to ale nějak nedopadlo a Iva teď jezdí na chatičku se zahrádkou kousek od Pirknperku, ale jižním směrem neudělá ani krok navíc.

Pak přišla sympatická učitelka z mateřské školy. To bylo v době, kdy k pirknpurské staré hospodě ještě přiléhal taneční sál a tu a tam se v něm něco pořádalo. Soused se nechal vytáhnout do společnosti, tak jsem si s novou dočasnou sousedkou i zatancoval. I to za pár let skončilo, ale když jsme ji asi před rokem náhodně potkali na opačném konci města, hezky jsme si popovídali. Přestože jsme vlastně ani nevím, jak se jmenovala křestním jménem.

Pak byla delší pauza, až se objevila hezká, ale neusměvavá paní z paneláku za tratí. Jezdila na kole i autem, ale vždycky tak nějak tajně a plaše. Náš kontakt se omezil na pozdravy, když jsme se náhodou potkali na chodníku. Vydržela podle mého odhadu asi rok, už pár měsíců tam to auto nestává…

Buflíkova večerní túra teď zpravidla vypadá takto: 1. náš roh – 2. drn před Gomorkou – 3. v případě dobré kondice drn před Henrym – 4. drn před Gomorkou – 5. roh u Hnízdila – 5. domů. Byli jsme včera právě u čtvrtého bodu programu, když ze zahrady vyšla sportovní dáma, usmála se a řekla něco jako "Tak co, večerní procházka?" Byl jsem natolik stife, že ze mě vyšlo přibližně "E – umh, nojo", a bylo po prvním kontaktu.

Snad soused nebude dál zvyšovat tempo, vždyť to musí být o zdraví 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice tak jde život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

12 komentářů u „Pátá

  1. Jižní typ s modrým okem? Takový katalánský Žižka?
    To jsem si oddechl, nejsem totiž ani jižní typ, ani Žizka a mají glazá oplývají spíše zelenou narozdíl od žaludku, kam obyčejně rvu červenou. Ale citlivě, jako Rowdy.

  2. Oči? ježyš! :o))

    Jinak, někteří chlapi jsou jako víno, když se člověk mrkne na fotku „zamlada“ v jejich řidičáku, tak by vůbec netušil, jak pěkně můžou dozrát!:o)

  3. Skvělý návod děvčatapokud si chcete zatancovat s Rowdym, nastěhujte se ke Gomorkovi:o)!

    No jo, ona tu žádná děfčata safra nebyla!

  4. Kámoš, jasně, že glazá jsou oči, podobně pak třeba ačkí jsou brýle:)

    Mod., kudy chodím, tudy žasnu, tamtudy zas koukám nevěřícně do zrcadla. Kdepak, mají vólosy nět zeljónyje! 😉

    Taky vám dám návod, děvčata! Pokud si chcete zatančit, jděte tam, kde se hraje a neseďte doma!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.