Zácpa a smrt

V pátek večer jsme zamířili do Babičkova, popřát k narozeninám a nacpat se výbornými bramboráky. Bereme to obvykle zkratkou, která je sice delší, zato však méně pohodlná. Místní silnice jsou sice suché, ale sněhovými bariérami přece jen dost zúžené a setkání s protijedoucím znamená vynucené zpomalení.

Úplné zastavení ale vyvolalo setkání s křižujícím. Vyletěl ze sněhu tak pět metrů před autem a v přibližně sedmdesátikilometrové rychlosti se s tím nic dělat nedalo.

Nejezdím sice zas až tak moc, na dostupné vzdálenosti dávám přednost ekologičtějším způsobům dopravy a delší trasy jezdím většinou jen o dovolené. Jednou dobou jsem jsem brázdil republikou skoro každý víkend, ale to už je dávno pryč. Nějaký ten stotisíc kilometrů jsem tedy sice za zády nechal, ale pokud jde živé tvory, mám na kontě jen pár menších ptáků. Jeden zajíc se mi taky už pod kola připletl, ale to jsem jel krokem a ve zpětném zrcátku sledoval, jak odběhl do pole, byť poněkud nejistě. Teď to bylo tedy poprvé natvrdo.

Zabrzdil jsem a Berka se Starší se nemohly dohodnout, jestli mám jít dát ušákovi umělé dýchání a sádru, nebo ho dorazit lopatorýčem. (Ten vozím v tomto období v kufru trvale). Než jsem zastavil, vylezl z vozu a došel zpátky, nebylo už ale co řešit. Zanechal jsem oběť na viditelném místě s tím, že se jí možná nějaký místní myslivec ujme, a pokračovali jsem od smrti k zácpě.

Ta se dostavila na hlavní silnici. Jezdíme tuto trasu často, většinou právě takhle, v pátek večer nebo o víkendu. Ale takhle téměř souvislou kolonu aut v obou směrech jsme ještě nezažili. Jen odbočit v Tupíně doleva na Dolní Srní znamenalo aspoň dvouminutové čekání.

V Babičkově se po bramborácích pustili zprávy a bylo rázem jasno. Vláda zdražila dálniční poplatky v pátek odpoledne a večer. Takže všechny kamióny z Práglu do Štatlu a zpátky to natáhly přes Kvínkásl a Zapadavy!

Opravdu, jako vždy geniální výmysl. Dopravní odborníci, kteří radí vládě a poslancům, přece dobře vědí, že kamióny po našich silnicích jezdí kdy chtějí, jak chtějí a tak hodně, jak je to právě napadne. Takže takový kamióňák si v pátek večer řekne "Co budu dřepět doma? Někam si vyrazím, co nejdál!", naloží auto i s přívěsem a vyrazí na asfalt. Když mu to dostatečně znepříjemníme, bude radši sedět doma a vyřezávat dětem Kašpárka. Vůbec nejde o to, nasypat něco do státní kasy, ale vlastně utužovat rodinné vztahy, možná i oddálit okamžik vymření národa. Možná by bylo dobré udělat třeba řidičům náklaďáků na čelo barevnou tečku a ti modří ať se baví ježděním jen v liché dny, ti červení v sudé. A je to skoro stejně geniální, jako zúžit výpadovku nebo snížit povolenou rychlost.

Ještě že jsme se mohli cestou podívat na ty hezké sochy 🙂