Líčení očitého svědka.

Fakt, COVID je rýmička. Ale ty následky… Ovšem co je to proti hlavě uražené kladivem.

Den D0 – pátek

Jedeme pro své rodiče, abychom je zavezli na očkování. Předtím nákupy, posezení. Očkování probíhá hladce, vezu své rodiče domů. Večer po návratu mám pocit mírné zimnice. Ta stará Astra moc netopí.

Den D1 – sobota

Něco na mě leze. Ráno bez teploty, ale cítím se jako tulipán čtvrtý den. Večer mi vyskočí 38,2. Je to podezřelé jak Rom s pajcrem v ruce.  Voláme rodičům, reakce po očkování veškerá žádná.

Den D2 – neděle

To něco zatím neslezlo. Ráno sice bez teploty, ale přes den leze až na 37,2.

Den D3 – pondělí

Nerad bych ohrozil kolegyni Smrčkovou, konzultuji naši hygieničku. Strčí mi špejli do nosu, špejli do zkumavky, zakapat, protřepat, nemíchat…  Čárky na testu vyskočí jak druhý měsíc prvniččce. Volám závoďákovi o neschopenku a odebírám se domů. Na dotaz hygieny po kontaktech  prásknu jen Berku. Naši stejně nikam nechodí, jen na nákup pečiva. Večer jim volám, jsou v pohodě.

Den D4 – úterý

Založil jsem si teplotní tabulku na lednici, ale není moc co psát. Přes 37 už ani večer. Únava by ještě šla vysvětlit leností, nechuť k jídlu je u mě ale jev nevídaný. Ode dneška voláme rodičům raději každý den, ale zatajujeme, že se vezli s koviďákem. Nejhorší je smrt vyděšením.

Den D5 – středa

Dnes má přijet Mladší s Olivou i Vílou. Kombinujeme, jestli by Víla nemohla být u Prvního až příští týden. Ale je to blb výstavní. Odsunujeme se do patra – ložnice s televizí, pracovna s počítačem, na záchod s umyvadlem stačí přeběhnout přes chodbu.

Den D6 – čtvrtek

Mladší nás zásobuje jídlem pod dveřmi, tedy přesněji řečeno na stolečku za dveřmi. Instruuji kolegyni, ať mi textíky posílají na služební e-mail, protože do jiných interních systémů se z domu nedostanu.

Den D6 – pátek

Starší měla taky přijet, ale zůstává v Práglu. Blb výstavní píše, že Mladší ohrožuje Vílu na životě. Podle seznamu zemřelých na webu ÚZIS bylo nejmladšímu zemřelému 16. Nejstaršímu asi 102. Prostě výstavní. Berka jede po 5 dnech od nahlášení na test. Nojo, pozitivní. Bolí ji hlava.

Den D7 – sobota

Berku pořád bolí hlava, teploty ale nic. Odvolává brigádu na příští týden.

Den D8 – neděle

Setrvalý stav. S potomky a prapotomky komunikujeme na vzdálenost pár metrů přes Irsko (vocap).

Den D9 – pondělí

Mladší generace odjíždějí, můžeme konečně dolů a zapálit v krbu. Teploty nulové, příznaky mírné. Hlavně ta pachuť v hubě. Lednička i chlebník jsou narvané.

Den D10 – úterý

Nic zajímavého. Dodělávám pár papírových věcí kolem domácnosti. S televizí to radši nepřeháníme, pouštíme si Country rádio nebo dvojku. Příznaky ustupují, až mizí.

Den D11 – středa až D14 – neděle

Furt to samý. Sestavuji si kuličkovou dráhu v mnoha variantách.

Den D15 – pondělí

Výborně, můžu zas do fabriky. Kolegyně se mě nebojí, jinam moc chodit nemusím. Do patra se sice ještě zafuním, ale to rozběhám později.

Den D16 – úterý

Pohoda, stíhám už vyřídit skoro všechny resty, něco udělali za mě. Předtím jsem taky přes týden dělal aspoň nejnutnější věci za dvě kolegyně-koviďačky. Napadnul sníh, rozebíráme možnosti běžkování po okolních lesích a lukách.

Den D17 – středa

Zas už na mě něco leze, zatím jen velmi mírně. Zítra uvidím.

Den D18 – čtvrtek

Uviděl jsem a usoudil, že bude lepší do práce nejít. Máme bonus 5 „sickdays“, loni jsem nepoužil ani jeden a předloni asi jeden – no tak teď. Topíme v krbu a hřejeme se. Dočetl jsem vánoční dar –The Kingdom. V Norsku je krásně, ale žít bych tam nechtěl. Pády nežádoucích osob do propasti a jejich rozpouštění a vypouštění v arvě tam docela beztrestně fungují.

Den D19 – pátek

Už je jasné, že z běžkování nebude nic. V pátek už do práce nechodím (zkrácený úvazek), takže o nic nejde. Ovšem přijíždí Starší a běžky plánuje, naštěstí ne pro své stařičké rodiče. Večer teplota vyskakuje na nějakých 37,8 a usíná se fakt blbě. Převaluji se a plánuji navštívit dopoledne emery.

Den D19 – sobota

Ráno pohoda, bez teploty. Tak jo, ještě to odložíme. Česnek, cibule, pomeranče, med – co kdyby něco z toho zabralo. Zázvor bohužel doma není. Večer jen 37,2, žádné velké znepokojení.

Den D20 – neděle

Přes den jakžtakž dobrý. Večer nemůžu usnout, jediná poloha, kdy mě nic nebolí a nepíchá pod bránicí, je v polosedě. Máme speciální čtecí trojúhelníkové polštáře, ty ale nechci používat, abych neděsil Berku, kdyby se probudila. Takže celkem asi 20 minut spánku.

Den D21 – pondělí dopoledne

Na důležité pracovní e-maily jsem kouknul a případně reagoval už v neděli večer, takže ve fabrice ani nemusím zapínat počítač a naklušu, no vlastně se naploužím  k závoďákovi. Posílá mě na pár vyšetření, má mi pak zavolat co dál. Sedím v kanclu a nic se neděje, odpolední ordinační dobu má od 13 hodin, tak chci ve 13:05 zavolat. Volá ale už ve 12:53 a posílá mě na emery. Koukám v NIS do svých výsledků – CRP 90 není fakt nic moc.

Den D21 – pondělí odpoledne

Na emery jsem v pořadí, což znamená čekání cca dvě a půl hodiny. Berka se stavuje cestou z práce a přináší mi z kanclu baťůžek pacienta, který jsem si ráno prozřetelně připravil. Pyžamo, hyena, čtení, nabíječka a tak.

Čekají mě vyšetření  pomocí nejrůznějších metod, od lakmusového papírku po kontrastní CT. Mezitím vždycky sedím v prázdné vyšetřovně. Naštěstí má na JIP službu kamarádka Péťa, která mě tam chodí potěšit.

Kolen šesté je to už jasné, baťůžek budu potřebovat. Sanitář přijede za chvíli, říkám Pétě, že jsem dnes ještě nic nejedl (ráno kvůli tomu, že jsem počítal s odběrem krve, pak už nebyla chuť). Přestože do prodejny občerstvení je to asi 30 metrů, trvá na tom, že mě tam musí odvézt na vozíku.

Sanitář mě odtlačí na oddělení, kde mě vyslýchá nejdřív sestra, pak lékař. Je to plicní embolie, vyvolaná vyšší srážlivostí krve při COVIDu. Něco se pak utrhlo a ucpalo částečně zásobování plic krví. Bude se ředit a antibiotikovat. Předpokládám, že bude následovat léčba podle Zelenky (nízkomolekulární heparin).

I když se přesně ví, co se mnou, první prášky dostanu až v 22 hodin. Chvilku se mlátím v posteli, pak tak na dvě hodiny usnu, ale pak už to nejde. Nemám už žádnou úlevovou polohu, ani v polosedě. S každým opatrným nádech mnou projede jiskra zpod bránice. Naštěstí mám vedle postele kardiacké křeslo, v něm strávím zbytek noci, když nechodím – to je taky dobré. Nepíchá jen povrchové dýchání (ale to se ve spánku udržet nedá) nebo naopak dýchání hlubší, třeba při pomalé chůzi.

Role se otočily, teď volají naši každý večer mně. Úžasné, že jsem na ně nic neplivnul.

Den D22 – úterý dopoledne

Zůstávám v křesle a přicházejí jeskyňky. Trochu mi porýpají obě předloktí, ale je s nimi sranda (jak jsou nervózní).  Žilní vstup už naštěstí obstará profesionálka. Jenom nevím, jestli bylo fakt nutné oblepit vpich široko daleko náplastí, pak ji strhnout a oblepovat znova port. Kdo má hodně dlouhých chlupů, tuší, o čem mluvím.

Píchání během dne ustupuje. Dopoledne byl jsem poslán na UZ srdce, ale sanitář to nějak nestihl, tak pojedeme znova odpoledne. Ze zprávy vyplývá, že mám srdce nepoškozené a široké. Ano, vejde se mi do něj třeba ještě někdo.

Den 22 – úterý odpoledne

Ptají se po mně kolegové z práce, můžou mi přinést služební noťas a ajťáci mě napojí do zásuvky, která je na rampě nad postelí.

Jeden značně starý pán z pokoje má jít domů, ale nemá ho kdo z rodiny odvézt, místní zdravotní doprava už odpoledne moc nefunguje, do sousedního okresu už vůbec ne. Sestřička to nevzdává a sežene nakonec soukromého dopravce. Druhý, o něco mladší, pan Struska, je celkem komunikativní, ale ne užvaněný, ideální stav.

Usínám kolem šesté a s menšími přestávkami chrním do šesti ráno.

Den 23 – středa dopoledne

Ráno nejenže pod bránicí nic nepíchá, ale ani nebolí. Zázrak jednodenní léčby.  Jeskyňky si tentokrát nepřinesly žádné ostré předměty.

Na dotaz po kondici odpovídám, že bych se už klidně vrátil na svou práci v kamenolomu. Zatím ale jen na pozici účetního.

Dopoledne mám ještě ultrazvuk břicha a nožních žil. Včera bych polohu na pravém boku zvládat asi těžko, dnes už je to v pohodě.  Zdroj byl zřejmě pod pravým kolenem. A já si myslel, že mě bolí proto, že jsem to přeháněl s vysokohorskou turistikou a dřepy na jedné noze. Je fakt, že po rozpouštění koleno už nebolí.

Den 23 – středa odpoledne

V poledne mi kolegové Smrčková a Borovský přinesli notebook. Chtěl jsem jim předvést kousek z Labutího jezera, protože v bílých kompresních punčochách jsem jak Harapes, ale rozmluvili mi to. Ajťáci mě na dálku připojili na zásuvku na rampě, takže mám pracovní chvilku. Bohužel většina práce je se soubory ve vnitřní aplikaci, které nemůžu otevřít – chybí příslušné rozšíření pro Word. Tak aspoň něco, a když tak můžu projet web.

Odpoledne přichází na volné lůžko zase velmi starý pán po zavedení nové baterky kardiostimulátoru. Vypadá dost zdrceně, ale na otázku po alergiích odpovídá „mám jen jednu, ale to nebudu říkat, ta je politická“. Záviděníhodné.

Po včerejší zkušenosti jsem se obával, že to budou večery strávené s TV NOVA, ale pánové si poslechnout jen počasí, zprávy, Co na to Češi a při Ulici už požadují vypnutí, nejsem proti.

Den D24 – čtvrtek

Vypadá to nadějně, poslední test spočívá v pošťourání v hovně. Výsledky OK, oblékám zlatý civil a mířím do kanclu odevzdat služební noťas. Kolegyně Chechtounková mě hodí domů, a je to. Rozdejchávat to ale budu ještě asi pěkně dlouho.

Den D25 – pátek

Víle zavřeli školku – karanténa učitelek. Přijedou zítra místo příštího čtvrtku, pokud ovšem prorazí policejní blokádu na hranici okresu. Berka obstarává nákupy a druhou dávku očkování mých rodičů za mne.

Den 26 – sobota

Všechno dobrý, ale na trampolíně musí ještě s malými skákat Berka. Stejně tak vynechávám honičku na zahradě, ale štípat polena do krbu mi jde v pohodě.  Dýchám zhluboka, se sokolským výpadem střídavě pravou a levou nohou a rozpažením. Není dobré, předčasně si tramtadat.

Za dobu nečinnosti jsem přibral jen lehce, ale nějak se mi svaly vrazily do sádla a přestěhovaly se na břicho. Reverzní proces půjde asi víc ztuha.