Plést lze třeba svetr nebo nohama/jazykem, případně si plést holínky a hodinky, ale to není momentálně můj případ.

Měl jsem na mysli čas pletení pomlázek. Oliva na mě ve školce práskla, že na Velikonoce si vždy vyrábím vlastní. A to poté, co paní učitelky marně sháněly nějakého zdatného tatínka. Fšichni se vymluvili, že dopoledne mají nějaké zaměstnání.

Nejsem příliš zručný pletař, ale jakousi vánočku ukroutit umím. Takže jsem kývnul na to, že půjdu do třídy Sluníček provést one-man-show, spočívající v názorné ukázce výroby folklórního předmětu. Nakonec z toho bylo two-men-show, vzal jsem sebou Olíviina taťku Druhého. Mělo to jednu výhodu: protože je lepší, když konec pomlázky aspoň na začátku někdo přidržuje, aspoň jsem se nemusel ptát paní učitelek, která je ochotná mi podržet. Protože jinak bych možná napříč dvěma až třemi generacemi získal statut pohlavního loudila. Zároveň se tak – zejména v případě nekvalitního výrobku – nedá postup označit jako samohana.

Dopadlo to dobře, prasnul mi jen jeden proutek, doprovodil jsem motání výkladem o druzích vrb a kouzelném účinku pomlazení a dočkali jsme se sborového poděkování. Výrobek jsem ofšem ponechal předškolně vzdělávacímu zařízení, aby děti měli názorně před očima, co znamená slovo “bastlit”. Pro sebe si budu muset vyrobit další kus a před pondělním startem posnídat místo ovesných vloček pořádný kus špeku. Však už taky sousedky, vidouc mne kráčejícího po ulici s klacky v ruce, lascivně volaly “co z toho asi bude?”.