před vynálezem lepicí pásky?
Nic.
Země byla pustá a nesličná. Vánoční i jiné dárky byly převázány neladnými stuhami, roztřepenými provázky, někdy i tkaničkami z pohorek po přechodu hřebenu Nízkých Tater. Duch páně Henry S. Bryana, jakož i duchové jeho budoucích společníků se ještě vznášely nad vodami Hořejšího jezera.
Pak se ale tento chlapík spolčil s dalšími a založili firmu 3M. (Nepovědomo mi proč, když to byli čtyři muži.) Začali jako kamenolamači, ale pak jejich zaměstnanec Richard Gurlev Drew vynalezl (v roce 1929) světovou senzaci, kterou bych přirovnal když ne k vynálezu kola, tak aspoň k objevu, jak zapálit oheň třením – Skotskou lepicí pásku. Jmenovala se tak proto, že bylo nejprve nutno přesvědčit skotské šéfy, že lepidlo nemá být jen po okrajích, ale v celé ploše. (To asi šlo ztuha. Ale původně nebyla určena ke slepování, ale vymezování ploch při lakování.) A lidstvo se vydalo po staletích temnot na světlou stezku. Daleko světlejší, než jakou pod tímto pseudonymem kráčí Komunistická strana Peru.
Nepovažuji se za manuálně úplně nezdatného, ale záleží na rozměrech. Tedy, lépe řečeno, nezáleží mi příliš na rozměrech. Tak zatímco třeba při betonování septiku se nějaký ten plus minus centimetr ztratí, při opravě hodinek už je to poznat. Pár centimetrů vedle a místo chronometru opravuji záchodový splachovač.
A jednou z mých nejméně oblíbených manuálních činností je balení dárků roztodivných rozměrů, do podivně pobarvených papírů. I zabalení poměrně jednoduše kubického a přitom plochého předmětu, jako je například Dílo, představovalo dříve nutné hodiny příprav, rozcvičování tělesných partií od jazyka po hlezno a následný odpočinek na lůžku.
Před objevem lepicí pásky jsem si v takové situaci přál býti hlavonožcem. Držel bych se v akváriu jen jedním chapadélkem, dalšími dvěma bych si zbývající hlavonohy vyfrotýroval a pak už by bylo přidržování nezbedného papíru a omotávání lanem hračkou. Ale izolepa hravě nahradí celou sadu chapadel. Složíte jednoduchý sklad a zachytíte páskou. Pak pokračujete na další, až povrch balíku zcela homogenizujete. A je to!
Bohužel někdy lepicí pásky, podobně jako sovy, nejsou tím, čím se zdají být. Lepivost někdy jen laxně předstírají, lnou k povrchům jen o málo více než Fiala ke Kalouskovi a jen z nich člověk spustí zrak, skládají se k zemi jak brankář při penaltě. Jiné zase trpí hadím komplexem – po odmotání se svíjejí, lepí se samy k sobě, čímž vyčerpávají svůj adhezní potencionál, a omotávají prsty, ruce, oděvy… A to nemluvím o jejich škodolibém ukrývání svého konce na cívce. Člověk pak půl hodiny škrábe ve všech obou směrech, než najde výstupek zvící tisíciny milimetru. Po jeho zachycení se páska začne odvíjet, ale jen v poloviční šíři, která plynule přejde do šíře nulové… Chvíli to trvá, než člověk najde svou oblíbenou a přijde na to, jak ji zkrotit odvíjecím strojkem.
Jsem prostě izolepový závislák. Používám pásku naprosto nezřízeně a neřízeně. Namnoze hodnota mnou spotřebované izolepy na balení přesahuje hodnotu samotného dárku. Obdarovaný pak stráví několik minut hledáním dalších a dalších spojů (aspoň se déle těší) a následně odmotáváním vlajících pásek z končetin, vlasů a ochlupení.
Vhodným typem pásky pak lze řešit nejrůznější problémy. Slepit roztržené knížky, maturitní vysvědčení nebo prvotisk Kralické bible. Nahradit chybějící hřebíky, šroubky či nýty. Zlepšit tepelnou izolaci domu ucpáním škvír. Zpevnit praskající zeď garáže. Přichytit odpadávající solární panel vesmírné stanice. Umlčet tchyni, co vám vyčítá nevhodné nákupy… no, ne, to jsem už asi přehnal.
Co přát do nového roku lepicí pásce? Aby byla vždycky a všude lepící.
S izolepou jsem si náramně užil, když jsem dvakrát balil 30 obrazů na výstavu do bublinkové fólie a musel jsem neforemné balíky nějak znehybnit. Několikrát jsem se dokonce přiznehybnil :-).
Bublinková fólie a izolepa, vynálezy století! Jak dvě rodné sestry.
Moji někdejší korporátní kolegové ze mě měli svého času legraci, protože jsem si izolepou spravovala i sluchátka. Ano, země rozhodně byla pustá a nesličná!
Sqělé, další fanda do klubu!
Lepicí pásku nosím stále v batohu.
Jistota není kulomet, jistota je izolepa.
Jednou jsem (podlehnuv propagandě o udržitelných zdrojů) zabalil do starých novin.
Takový extravagantní způsob, nutno podotknouti, že staré noviny se nekroutí jako v roličkách prodávaný nablýskaný vánoční balicí papír a že jsou lépe muchlatelné.
Ano, i pohorky se zaizolepovanou podrážkou pár kilometrů vydrží.
Tak se hlásím do klubu – taky jsem izolepový závislák.
Ani ne tak u dárků, ale u poštovních zásilek se vždy pořádně vyřádím. A jinak tím opravuji cokoli, naposledy pračku 🙂
Co se týče pošty, já řádově víc strhávám než lepím.
Tak doufám že ti lepicí páska vydržela a cestou domů nepovolila a fotka nevypadla!
Po cestě jsem dílo musel ještě v hospodě rozlepit a předvést v plné kráse. Naštěstí hospoda byla izolepově vybavena. Domů mě zavezl manžel kamarádky autem.