o ženě nemluvě

Bylo to už předminulý víkend, ale stálo to za to…

Můj švagr z Trautenberkova, v mládí horlivý modelář, přijel k nám se dvěma čluny, jedním na benzín a jedním na elektřinu neznámého původu. Volal, ať za ním přijedeme na Lopaťák podívat se, jak mu to jezdí. Sedli jsme s Berkou na kola a byli tam za chviličku. Větší benzínový kus, zvící tak 80 cm zdéli,se už proháněl kolem břehu, kde se plácali dva otužilci. Po několika málo otočkách ale motor náhle zdechnul a zůstal sice nedaleko od břehu, ale na sedmimetrové hloubce. První pokus o záchranu – odstrkání ke břehu druhým, mnohem menším a elektrickým, byl neúspěšný, asi hlavně pro hladkost aerodynamických linií zachraňovaného i zachránce. Mezitím slaboučký větřík odnesl model ješě dál, kam už pozdě oslovovení otužilci nehodlali plavat. Protože protější břeh byl vzdálen dobrých tři sta metrů, odhadli jsme dobu, za kterou by ho mohl člun dosáhnout, na několik hodin a vyrazili domů, pro záchranné pomůcky.

Kánoi sice máme ve stodole uloženou, ale dost nepřístupně, a stejně tak i náš nejbližší soused. Nafoukli jsme aspoň kajak, na kterém Berka jezdila s pantátou ve svém raném dětství (a že je to už sakra dlouho), naložili na střechu auta a vyrazili si k vodě.

Zásahu už nebylo zapotřebí; kousek dál od břehu se už vítr rozfoukal silněji a než jsme se vrátili, byl člun na opačném břehu, kde už si ho majitel vyzvedl. Závadu si vysvětlil vodou nacákanou do omylem neuzavřené nádrže s palivem. Mně to ovšem nedalo – když už je loď u vody, musím přece smočit pádlo. A vydal jsem se napříč Lopaťákem.

Boční válce celkem držely. Samozřejmě že ochlazením v ledové vodě v nich trochu klesl tlak, ale nijak tragicky. Horší to ovšem bylo s podlážkou, která během pár minut skoro kompletně ušla. Pádlovat na člunu s boulí tvořenou zadkem místo kormidla a posazem zadáka pod úrovní hladiny je o dost těžší, než to může zvenku vypadat. Navíc jsem z obavy ze ztroskotání nezamířil nejkratší cestou protředkem vodní pláně, ale plížil se zbaběle podél nudistické pláže, v tuto roční dobu bohužel  jen s jedním nudistou v čepici a šále.

Dorazil jsem do místa startu modelů sice lehce znaven, ale hrdý na výkon. Švagr mezitím s modelem v náručí obkroužil břehy a chystal nový start. Kolemjdoucí a sedící rybáři se na nový jekot motoru dívali dost nevrle. Naštěstí (pro ně) tento zvuk opět velmi brzy zmlkl a model se půvabně a tiše pohupoval zas pár metrů od břehu. Byl jsem tak žhavý do záchrany (navíc už se listopadově smrákalo a nebylo jisté, zda nepřestane foukat), že jsem opět nasedl do měchu a vyrazil po větru. Model jsem za chvilku dohnal, ale uvázat jej nebylo za co (zas ty aerodynamické tvary!). Nezbývalo něž uplatnit techniku střídavého šťouchání pádlem a postrkování rukou. Už jsem byl v životě postaven před snadnější úkoly.

Třetí pokus už se nekonal. Odvezli jsme kajak zase domů a položili na trávník za účelem uschnutí před uložením. No nezačalo druhý den pršet?

Poučení: nespolehlivé čluny pouštět vždy jen z návětrného břehu. Naučit se dofukovat za jízdy. A nevěřit nikomu a ničemu nad třicet!