Hned po národním dnu šílených ptáků…

Ráno tomu ještě nic nenasvědčovalo. První letošní ranní mlha lehce snižovala viditelnost na sousedův komín a voda v bazénu byla chladná, stojatá. Přes den meteorologické kejkle pociťuji díky severním oknu dost odstíněně, ale odpoledne to vypuklo.
Všude ve vzduchu se to třepotalo a křídlatělo. Létavci mi za jízdy zalézali do mezer mezi zuby, výstřihu tvaru V i do kapes s jinak čistými kapesníky. Byli v lese, na loukách i mezi poli. Dojel jsem domů, svékl se, vyklepal zachycené z chlupů a vypláchl si ústa od kyseliny mravenčí, která mi tak snížila pH, že by nepomohlo ani pět orbitů.
Měl jsem v plánu pokrocení živého plotu, geometrizaci nepravidelných plot thújí a snížení jejich stínícího efektu. Území zásahu se ale nacházelo pod prudkou palbou. Dvě díry v zemi, od sebe asi metr vzdálené, v těsné blízkosti plotu, chrlily do severozápadního směru salvy křídlatých mravenců. Ve sklánějícím se slunci to vypadalo jako něco mezi bublifukem a sopkou Krakatoa. Když munice došla, otevřela se další střílna…
I ostatní hmyz se z toho náhlého oteplení pominul. Včely se motaly jak připitomělé a narážely do zdi. Luční koníci spáchali hromadnou sebevraždu v drobném osvěžovadle a vosy se raději ani neukázaly, ačkoliv jinak slídí po drobkách z mé večeře.
Zvolil jsem taktický manévr obětování pravého křídla a pustil se na levé, na část plotu, kde nebyly rozmístěny žádné zbraně hromadného rojení. Pak jsem síťkou vylovil nešťastníky, co zkoušeli hned po startu mokré přistání, a smočil vlastní tělo.