Vlastně s Králíky.

No, jistě, s králíky s malým K se výletovat moc nedá. Přepravka se pronese, když si ji dáte na popruh, tlačí, a když králíky pustíte na volno, procházka se změní v hon. Takže jsem výletoval se skupinou, ve které měla podíl jakási paní Králíková a její přátelé či rodina.

Původně jsem byl na čtyřdenní zájezd do oblíbených Severních Vápenců přihlášen i s Berkou a našimi nejbližšími přáteli. Poté, co jsem jednak po jedenapůlhodinovém lyžařském výkonu v prosinci téměř ztratil schopnost chůze, jsem začal pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Pak po drobném pádu téměř ztratila stejnou schopnost i má do té doby téměř samostatná rodička a bylo rozhodnuto – nejedu. Naštěstí se rychle našla náhradnice, a teď pozor, úloha: jak byste vyjádřili stručně složitý rodinný vztah: dcera partnerky syna bratra mojí ženy?

Čas ale běžel dál. Mojí mamky se sice nemocnice zbavila, ale musím uznat, že sociální systém funguje dobře: dostala ihned místo na jednotce následné péče, kde navíc minulý týden zakázali návštěvy, takže jsem nemusel trpět výčitkami svědomí, že za ní nejdu. Sportovní sebevědomí jsem si trochu pozvedl dvěma dopoledni na nedaleké sjezdofce, a tak když nějakých čtyřiadvacet hodin před odjezdem volal Kapitán, že má těžkou rýmičku a příšernou teplotu 37,2, bylo rozhodnuto, že tenhle sport ještě nevzdávám a jedu i s náhradnicí coby náhradník.

Trochu je blbé, že naše oblíbená CK už nevypravuje autobusy z Kvínkáslu, ale je nutno se autmo dopravit do Stolice, najít volné místo na parkovišti na sídlišti poblíž metra (v osm večer úkol hodný Titána) a věřit, že tam vozidlo bude i po návratu. Sezení v nočním busu neudělalo dobře Berce, jsoucí pár dní po náročné fyzioterapeutické masáži, a to až téměř do bezvědomí; naštěstí plastové pytlíky byly po ruce a po překonání krize už bylo dobře.

Už při odjezdu byla sháňka pro jakýchsi opožděných králících, ale ukázalo se, že nejde o mentálně retardované hlodafce, ale skupinu lyžařů, organizovanou jakousi paní Králíkovou. Začali jsme se obávat, že budou nějaké potíže. A byly.

Na konec prvního dne došel k autobusu jeden účastník zájezdu s tím, že mu na kopci ukradli lyže. Neuvěřitelná historka. A taky že to tak nebylo – do jeho lyží nastoupil jakýsi Taloš a odjel. Když je vracel v půjčovně, nechtěli je, že nejsou jejich. Seriózní popleta ale nakonec majiteli lyže přivezl až do penziónu (asi 60km od sjezdofky) a byl ochoten zaplatit mu i půjčovné dalšího dne.

Na druhý den se odjezd na sjezdofku trochu opozdil kvůli nedochvilnosti Králíků. Tím pádem jsme nebyli na parkovišti první a neměli nejlepší místečko, ale na place se lampovým stožárem v zádech. Tento jsme při odjezdu trochu nahnuli – ale lampa svítila! I tak se to neobešlo o bez protokolů a podobně, ale na večeři jsme dorazili včas.

Třetí den mám jen z doslechu, protože jsem vyhodnotil melounovitost mého pravého kolena jako záminku k celodennímu odpočinku. Hlavní problém jsem způsobil já – zabalil jsem Berce lyžáky, které byly na sušáku pod mými, místo těch nad mými. Komu asi patřily? Paní Králíkové! Naštěstí si dámy své lodičky na parkovišti vyměnily zpátky a lyžovačka mohla proběhnout bez dalších komplikací.

Čtvrtý den už byl bez malérů, jen sjezdofky číslo 1 a 14 odpoledne v dolní části vypadaly, jako by si tam hrabalo nory stádo králíků… ale za to ta paní asi fakt nemohla.

Na autobusových zájezdech je vždycky nejhorší to, že na rastplacech jsou zpravidla pánské záchody umístěny až za dámskými, a tak když džentlmen směřuje lehkým krokem k pisoárům, zařízenímu s rychlým odbavením, propalují ho nenávistné pohledy dámské fronty. Proto se několik hodin před odjezdem zdržuji příjmu tekutin a napájím se pouze pránou, abych nemusel opakovaně procházet tou uličkou hanby.

Přežili jsme a za rok se uvidí, s jakými zvířaty pojedeme a jestli vůbec.