Přistižen s klackem

…jda přes silnici

Už přes dvacet let jezdíme v únoru lyžovat do Podzimních hor, pořád ke stejnému chataři. Asi před pěti nebo šesti lety jsme mu věnovali pianino, které nám do té doby zahálelo v předsíni. Teď stojí v hlavní místnosti horské chaty a občas si na něm některý host zapreluduje.
Inspirovali jsme tím jednoho dalšího hosta, který se připojil fujarou. Už asi čtvrtým rokem leží na zavřené klaviatuře a vybízí ke hře.
Protože ovládání fujary je přece jen snazší než hra na piáno (má jen tři dírky), zkouším každoročně rozšířit své hudební schopnosti a chvíli funím do trubky. Za tu dobu jsem už úspěšně zvládl lidovou “Na salaši, na tom hornom” (druhý verš je “zabil bača baču… klackom”, nebo tak nějak). Roční odstup je přece jen dost dlouhý pro soustavnější cvičení bohatšího repertoáru.
Právě to mě ale letos vedlo k nápadu, vytvořit tento hudební nástroj vlastními silami a proměnit tak pirknpurské louky, které ovci možná nespatřily po století (jestli kdy vůbec), v pasienky a chotáre. Tedy kdybych našel odvahu vystupovat na volném prostranství, v opačném případě aspoň náladově přetvořit rodinný domek ve slušně zabydlenou salaš a Berku v gazdinu.
Na internetu jsem našel hned několik stránek výrobců nástrojů ve slovenštině i češtině s podrobnými postupy výroby, ladění i hraní. Původně jsem zamýšlel spokojit se s atrapou a místo bezového dřeva použít novodurovou trubku, postupně mi ale začalo růst sebevědomí až do té míry, že jsem se v neděli po obědě vydal do místních křovin vybaven pilkou fuchsšvanckou, pořídit si vhodnou surovinu.
No dobrá, byl to trochu lesní pych (jestli se dá mluvit o lese v případě asi pět metrů širokého pruhu stromů a křoví mezi náhonem a polem), ale nakonec černý bez je přece plevel nejplevelovatější a jeho prořezávku by měl majitel porostu spíše ocenit.
Ač šlo měkké dřevo, řezání bylo trochu namáhavější, než jsem si původně představoval, ale nakonec jsem měl tři kousky různé délky a síly, zárodek budoucích dokonalých nástrojů. Hodil jsem si je pod paži, uspokojen, že jsem snad nezaujal ničí pozornost, když kolem mě proběhl retrívr. Chvíli jsem přemýšlel o tom, kam schovat corpus delicti, což by byl problém zejména u lesklé pilky s oranžovou rukojetí, pak jsem se ale rozhodl vyjít majiteli psa odhodlaně vstříc i s lupem. Pes ale nebyl s nikým jiným než se sousedkou Vlaďkou, takže se mi naskytla příležitost vysvětlit, že nejde o nouzové opatřování si paliva, nýbrž tvůrčí činnost budoucího lidového umělce a hudebníka. Nezapomněl jsem zdůraznit, že dřevo musí nejprve tři roky vysychat, protože to mi dává šanci, že se mě na výsledek už nikdo nezeptá.
Nakonec jsem musel s kmeny pod rukou přetnout ještě mírně frekventovanou silnici, a protože se výše uvedené špatně vysvětluje přes karosérii, vyčíhal jsem si pro proniknutí do centra Pirknpurk raději mezeru mezi skupinami aut.
Tak teď ty tři roky počkat a těšit se. Nebo že bych to přece jen zkusil zatím aspoň s tím novodurem?

Příspěvek byl publikován v rubrice tak jde život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *