Jedna fotka

Už jsme skoro ztráceli naději. Přáli jsme si to moc, moje milá žena Berka ještě daleko víc než já. Snažili jsme se, dělali jsme pro to, co jsme mohli, ale bylo to marné. Je ovšem pravda, že většinou to byly jen kecy. Až teď.

V neděli jsem dostal podezřelou obálku, obsahující jediný list. Povytáhl jsem ho a vidím jakési černé a bílé šmouhy. Polil mě studený pot. Chvíli jsem uvažoval, jestli je to opravdu to, co si myslím. Vytáhl jsem úplně – a bylo. Očekával jsem něco jako chobotnici, ale spatřil opičku. Snad z toho vyroste…

Načež nastalo šmejdění. Na půdě, v dávno odložených krabicích. Obývák zavalily štosy látkových plen, desítky pletených čepiček, galerie tahacích kačerů, mříže na kolečkách pro omezení nežádoucího pohybu Vetřelce, lupy a mikroskopy, knihy pohádkové a dobrodružné, Člověče, nezlob se a sbírka příkladů k přijímacím zkouškám na střední školu. Zdá se, že úspěšný vývoj Vetřelce je zaručen.

Teď se musím pohybovat opatrně, abych nerozšlápnul některý z nočníků. Ty jsou pro vývoj psychiky mimořádně důležité, jen se to nesmí přehánět; přílišná chvála za úspěch v kálení vede podle Freuda ke vzniku egoistické osobnosti. Nevím, proč u předmětu s takovým významem pro fyzické i psychické zdraví uživatele není návod k použití; když může být třeba u brýlí…

Ano, je to pro mne výzva. Musím si připravit řeč a hlavně dát do pořádku nejen to koleno, co mi před čtyřmi měsíci rozvrtali, ale i to, co jsem si zhovězil minulý týden na sjezdovce. Abych moc nepajdal, až budu Starší předávat Bendžistovi.