Inspirováno Mod.
Narozdíl od Modony jsem svoje první motorem poháněné kilometry absolvoval nikoliv jako řidič luxusní limuzíny, ale lidového přibližovadla značky Pionýr.
Tento technický výkřik Povážských stojární byl schopen dosáhnout šílených rychlostí, až 65 km/hod., po větru a z kopce. Když jsem na něm za těchto okolností vezl kamaráda Kožaka, prozpěvoval si v zoufalství tak, že že překřičel i motor, a to už bylo co říct.
Celé zařízení bylo krásně červené a mohlo sloužit jako bezvadný kočkolap, nebýt toho, že jsem byl velmi nesmělý mladík. A kromě toho vzápětí přišly na trh sportovní motocykly téže kubatury, ale značky Mustang a já byl beznadějně out.
Řidičské zkoužky jsem absolvoval v šestnácti. Komisař se postavil na roh ulice a zkoušení museli přijet, odbočit doprava, dojet na konec ulice, otočit se a znovu projet křižovatkou doleva. Pro ztížení podmínek stál uprostřed křižovatky učitel autoškoly, který simuloval orgána a vytvářel na maloměstském téčku atmosféru rušné pražské křižovatky. Celé to probíhalo před domem, kde sídlilo psychiatrické oddělení nemocnice. Pacienti nám z lůžkových klecí za oknem fandili.
Prvním velkým řidičským zážitkem pak bylo projetí centra Perníkova v dopravní špičce, což znamenalo, že po jedné ulici se pohybovalo až deset automobilů!!! (Ne, žádný z nich už nebyl parní.)
O dva roky jsem absolvoval další test, tentokrát už s tlustým policistou v kabině. Složila je napoprvé celá třída, kromě kamaráda, který zastavil v křižovatce tak, že příslušníkovi spadla čepice, což ho rozzuřilo k nepříčetnosti, protože byl plešatý.
S čerstvými papíry jsme se vydali se spolužákem Šafářem do Mechova, pro jakýsi díl k jeho Pionýru. Už tehdy toto významné město disponovalo kruhovým objezdem, naprostým unikátem, zvaným proto Kolo bláznů. Na takovou vymoženost nás autoškola nepřipravila, takže po průjezdu křižovatkou jsme s vytřeštěnýma očima sledovali šipky na asfaltu, směřující proti nám. Tehdejší hustota provozu nám ofšem dovolila vyrovnat se se situací i bez nedůstojného kličkování.
Od té doby jsem už něco odřídil a traumatu z kruhového objezdu se zbavil. Kolo bláznů ale vypadá pořád stejně a občas na něm slzu zamáčknu.
:-)))Mému zkušebnímu komisaři nespadla čepice, ale čelist:-), na jedné kžižovatce řekl zezadu “doprava” ( a dál se tam hádal s jiným žákem, zda ty jízdy udělal nebo ne), ve stejné chvíli ve které učitel řekl ” rovně” a tak jsem jela rovně, jednak to bylo snazší a druhak učitel je učitel, že jo:-)), no a pak komisař pravil, že teda asi jako NE, protože “nejsem schopna reagovat včas na pokyn”. Učitel řekl “hmmm” a já řekla, že se asi měli před jízdou dohodnout čí pokyny jsou preferenční. Asi se dohodli a já ten řidičák dostala, růžový, mám ho pořád:-)
2 murisjasně!
to je krásný příběh! :-)) a máš ještě ten růžový řiičák? 🙂 Moje maminka ano!!