Potloukám se po bytě s levým okem zadeklovaným.

V poledne mě do něj řezali a pálili, aby z něj odstranili nežádoucí cancoury, které si tam rostly jako by se nechumelilo. A protože letos moc nechumelilo, tak rostly hodně.

Nerad si dávám sahat do svědomí ani do oka. Přítomnost cizích předmětů v něm (v oku) řeším obyčejně usedavým pláčem, aby vzniklá povodeň odstranila nutnost šťourání. Nejhorším byl ten první okamžik, když mi pan doktor do něj citlivě narval injekci pro znecitlivění a pak odešel čekat až zabere a slyšel jsem, jak zpovzdálí říká "Pusťte mu rádio!" Neřekl, že by mi měli pustit něco meditačního, což mě trochu uklidnilo. Nechápu, proč před podáním injekce pro znecitlivění není možné to místo znecitlivit.

Pak se tam povrtal, pořezal a popálil, na závěr mě namazal (bohužel jen mastí) a zakázal řídit auto. Naštěstí jen do zítra, nerad bych přišel o svého oblíbeného koníčka. Pravil, že vyříznutou tkáň pošlou na patologii. Asi tam dostane přiměřeně velkou rakvičku, zahrajou jí funébrmarš o délce jednoho taktu a smuteční řečník jednou větou ocení, jaká je to škoda, že odešla.

Tak tu teď šmátrám po klávesách a snažím se nepřeklepávat. S prostorovou orientací jsem zatím problémy neměl, nejhorší se ukázalo být trefit paprsek přímo do mísy. Ale nejsem žádný Arab, abych si potupně sedal, použil jsem systém "hledí – muška" a zasáhl.

Teď už jen musím dávat pozor, jestli někdo nevykřikne "Krejž holého!" I když hmatové prožitky jsou taky prožitky, Brailovu abecedu bych se už učit nechtěl.