napříč půlkou republiky

projedu, abych se potkal s lidmi, se kterými mě spojují dávné společné zážitky a často i pohled na svět.

Nejdřív jsem jezdil sám, pak s celou rodinou a tlupmo, později už jen s Ájou a Yris, které ty zážitky taky sdílejí, letos – jako už minulé dva obročníky – nakonec sám, protože dámy pravily cosi v tom smyslu, že už tam budou všichni hrozně staří.

Ti skalní přijíždějí už v pátek večer. Skalních je málo, takže se vejdou do klubovny, kde se pečou buřty a jiné nezdravé produkty a mluví o tom, kde kdo byl a co nebezpečného zažil. V sobotu dopoledne se většina lidí rozejde a rozjede po blízkém okolí, někdo předstírat sport, někdo rovnou do hospody. V pozdějším odpoledni vyrazí jedno- až mnohočlenné skupiny do lesa, hledat červenobílé lampiónky. Pak je potřeba připravit dřevo a vytvořit pagodu. Tu slavnostně zapálí letos jedenadevadesátiletý pán, který celé generace učil, jak se chovat v přírodě, jak odolávat počasí, jak najít vždycky správnou cestu a že není potřeba trávit dovolenou opékáním na plážích. Nepřijede ale na vozíku, přikráčí sám se svojí skoro novou manželkou a přizná se, že letos poprvé už nebyl v zimě na lyžích.

Chatky v borovém lese jsou pořád tam, kde před desetiletími. Květnová tráva je pořád jedovatě zelená a kulatá věž hradu na druhé straně řeky se z louky nedá přehlédnout.

Letos to vypadalo na smolný ročník. Těsně před odjezdem jsem si uvědomil, že kytaru mám v obci Rukavice, vzdálené asi 40 kilometrů; přijet bez ní nepřipadalo v úvahu. Při výjezdu z Rukavice jsem prorazil pravou přední o obrubník. O padesát kilometrů dál mi přestal fungovat alternativní pohon. U pumpy jsem se dostal do bezedné zácpy. Pak jsem zas nějak moc spěchal, naštěstí bez vážnějších následků. Ale pak jsem odbočil na uzoučkou pětikilometrovou silničku, sbíhající do říčního údolí, zastavil a nasál vůni lesa. Jako vždycky skončil spěch a vypukla nezřízená pohoda..

Sobotní výlet jsem si zaranžoval sám, po silnici do Husitína a pak po červené, stezkou kopírující tok řeky. Kolo jsem přenesl přes pár polomů a jednu lávku na skále nad vodou, dal si klobásu ve vodácké hospodě a rozvalil se na lavičce. O půl páté jsme s kamarádem Námořníkem vyrazli s mapou do lesa, nachytat si na nohy pár klíšťat. V osm jsme naladili a pak už se zapalovalo a hrálo a žvanilo…

Existuje jen málo hezčích zvuků než déšť, dopadající na střechu, pod kterou jste a nemusíte opustit. Ozval se někdy nad ránem, přestal, začal a už nepřestal, jen pak už místo do lepenky bušil do čelního skla a karosérie. Tak zase zpátky napříč Českem, za dalšími společenskými událostmi.

Teď doma na vaně upaluji úlovky. Zatím mám dvě, jedno na levém lýtku, druhé na kloubu palce levé nohy.