Jednou za dva roky

napříč půlkou republiky

projedu, abych se potkal s lidmi, se kterými mě spojují dávné společné zážitky a často i pohled na svět.

Nejdřív jsem jezdil sám, pak s celou rodinou a tlupmo, později už jen s Ájou a Yris, které ty zážitky taky sdílejí, letos – jako už minulé dva obročníky – nakonec sám, protože dámy pravily cosi v tom smyslu, že už tam budou všichni hrozně staří.

Ti skalní přijíždějí už v pátek večer. Skalních je málo, takže se vejdou do klubovny, kde se pečou buřty a jiné nezdravé produkty a mluví o tom, kde kdo byl a co nebezpečného zažil. V sobotu dopoledne se většina lidí rozejde a rozjede po blízkém okolí, někdo předstírat sport, někdo rovnou do hospody. V pozdějším odpoledni vyrazí jedno- až mnohočlenné skupiny do lesa, hledat červenobílé lampiónky. Pak je potřeba připravit dřevo a vytvořit pagodu. Tu slavnostně zapálí letos jedenadevadesátiletý pán, který celé generace učil, jak se chovat v přírodě, jak odolávat počasí, jak najít vždycky správnou cestu a že není potřeba trávit dovolenou opékáním na plážích. Nepřijede ale na vozíku, přikráčí sám se svojí skoro novou manželkou a přizná se, že letos poprvé už nebyl v zimě na lyžích.

Chatky v borovém lese jsou pořád tam, kde před desetiletími. Květnová tráva je pořád jedovatě zelená a kulatá věž hradu na druhé straně řeky se z louky nedá přehlédnout.

Letos to vypadalo na smolný ročník. Těsně před odjezdem jsem si uvědomil, že kytaru mám v obci Rukavice, vzdálené asi 40 kilometrů; přijet bez ní nepřipadalo v úvahu. Při výjezdu z Rukavice jsem prorazil pravou přední o obrubník. O padesát kilometrů dál mi přestal fungovat alternativní pohon. U pumpy jsem se dostal do bezedné zácpy. Pak jsem zas nějak moc spěchal, naštěstí bez vážnějších následků. Ale pak jsem odbočil na uzoučkou pětikilometrovou silničku, sbíhající do říčního údolí, zastavil a nasál vůni lesa. Jako vždycky skončil spěch a vypukla nezřízená pohoda..

Sobotní výlet jsem si zaranžoval sám, po silnici do Husitína a pak po červené, stezkou kopírující tok řeky. Kolo jsem přenesl přes pár polomů a jednu lávku na skále nad vodou, dal si klobásu ve vodácké hospodě a rozvalil se na lavičce. O půl páté jsme s kamarádem Námořníkem vyrazli s mapou do lesa, nachytat si na nohy pár klíšťat. V osm jsme naladili a pak už se zapalovalo a hrálo a žvanilo…

Existuje jen málo hezčích zvuků než déšť, dopadající na střechu, pod kterou jste a nemusíte opustit. Ozval se někdy nad ránem, přestal, začal a už nepřestal, jen pak už místo do lepenky bušil do čelního skla a karosérie. Tak zase zpátky napříč Českem, za dalšími společenskými událostmi.

Teď doma na vaně upaluji úlovky. Zatím mám dvě, jedno na levém lýtku, druhé na kloubu palce levé nohy.

Příspěvek byl publikován v rubrice tak jde život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Jednou za dva roky

  1. No jo no, tak já zas začnuDlouhověkost je spíš záležitost genetická než zdravěživotní. Moje babička umřela v 90ti, je fakt, že se nikdy na pláži neopékala, ona ani moc nechodila ven, vzduch jí nedělal dobře:-), kouřila od 13ti až do smrti. Nebo takový režižér Vávra například, říkala onehda jeho žena, že si chodí každý den do Perlovky pro šunku od kosti a jeho největší životní sportovní výkon je hod jablkem asi na 20 metrů, to když do něj omylem kous. Vávrovi je tuším 93.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..