ale zřídka.

Jednou, dvakrát za rok. Cesta je dlouhá, musíme desítky kilometrů po dálnici, šílenstvím Jižní spojky a mnohakilometrovým Nákuplendem.

Pak odbočíme na silnici I. třídy, do šňůry barevných autíček. Z ní uhneme na silnici II. třídy a začnou kopečky. Projedeme obcí, kam se lidé občas vzájemně posílají, když nechtějí mluvit neslušně, a silnice se zvedne. Zahneme na silnici III. třídy a jsme na návsi vesnice, která by se mohla jmenovat Nejdedál, protože to vypadá, že ta silnice už nejde dál. Ale v jednom růžku začíná silnice, která nepatří do žádné třídy, protože asi chodila do pomocné školy. Ulička končí Hospůdkou Za pecí, ještě asi desetkrát útulnější, než by se zdálo podle názvu. Místní Démon je tekuté zlato, mana nebeská a nektar olympský. Na zbytku plochy lokálu, kterou nezabírá pec, je pár stolů a okna, sloužící tomu, aby si domácích retrívr mohl obhlížet hosty. Za ním posečený trávník, starodávná stodola z křivých trámů a vůně sena. Někdy se tu sejdou hudebníci, někdy je to jen na mně J. Dá se tady do rána hrát o modré trávě, kopytech na tři akordy a o tom, jak mě zítra ráno v pět ke zdi postaví a nikomu nevadí, když to je někdy trochu falešně.

Cesta ale vede ještě dál, je samá díra, vyběhne do kopce, na kopci je samozřejmě rybník (když rybník, tak jedině na kopci), seběhne na další pidináves s pidihasičskou pidizbrojnicí a vede do statku, svítícího ve svahu na dálku.

Druhý den mě čekají cestičky ještě užší nebo přímo terén. Ty kovové pod kapotou člověk zvládne lehce, s těmi chlupatými to jde hůř. Nestačí nasednout a otočit klíčkem, je třeba vyhřebelcovat, vyčistit kopyta, nauzdit, osedlat. Krok, klus, do cvalu raději ne. Pozor na zvěř, srnka vyplašená z trávy je horší než chlap s motorovou pilou. Pozor na hlavu, některé větve jsou najednou proklatě nízko. Pozor na auta, ale těm se dá vyhnout. V téhle chundelaté krajině je jich pomálu, les jsou hluboké, svahy příkré, balvany kluzké, menhiry dobře schované. Chvíli po louce, chvíli lesem; chvíli po cestě, chvíli po necestě, jen tak nazdařbůh, pro potěšení z mylného dojmu ovládnutí síly, která kdyby chtěla, rozmáčkne vás jak mouchu.

V neděli repete, klouby by byly rozhýbané, ale svaly se diví těm nezvyklým požadavkům. Ještě se připomenou, večer a další den, že takhle to tedy není naprosto normální, ale únava přebolí a dojmy zůstanou.

Někdy je horké jaro a tráva po koňská břicha. Někdy je barevný podzim a ze stromů kape. Někdy leží sníh a větve jsou ojíněné jak v reklamě na vodku. Jezdit tam častěji, možná by to nebylo pokaždé jiné.

Pak se zas rozloučíme s těmi, se kterými se známe už čtvrt století a přesto jsou pořád stejní, a vyrazíme s nimi stejným směrem. Z lesních cest na asfalt, z trávy na beton, z mlatu na zámkovou dlažbu. Tak zas někdy příště, zas po nějaké dobré zprávě.